Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Tři roky se mohou jevit jako dlouhá i dost krátká doba, záleží, z jaké perspektivy se člověk dívá. Z hlediska života kapely je to nic a francouzští Houle jsou právě v tomto stádiu, v němž si teprve budují určité renomé, jméno v rámci scény a současně ještě těží z počátečního nadšení, na které pak budou po patnácti letech a pěti deskách vzpomínat jako na něco krásného. Debutovali v roce 2022 eponymním EP (psali jsme o něm ZDE) a letos v červnu už přichází s plnohodnotným debutem, který na ploše pětačtyřiceti minut prosakuje mořským příbojem za doprovodu chechtání racků a vrzání rozklížených prken starých bárek. Houle jsou námořníci black metalu, mají rádi vodu, oceány a jejich tematika se točí výhradně kolem nich. Pro nás suchozemce to může zavánět lehkou exotikou, ale stačí si k poslechu obléct pruhované triko a polovina úspěchu je zajištěna.

Ta druhá polovina budovaná kapelním umem a kreativitou už tak jednoznačným příběhem není, protože aniž bych chtěl hned v úvodu vypadat jako starý mrzout, black metal Houle je takový starý, zažitý a velmi tradiční druh nekonfliktního metalu, který z těch nejběžnějších postupů a tradic čerpá možná víc, než je ochoten si sám sobě přiznat. Po úvodním intru se rozehraje metal, kterému byste během prvních akordů adjektivum black snad ani nepřiřadili a který je mnohem víc úplně nejběžnější heavy. Blackmetalové asociace se začínají objevovat především v souvislosti se zpěvem a hlasem Adèle Adsa, jehož variabilita a jistota je za mě nosným prvkem celé desky – skřehot, čistý zpěv, promluvy nejrůznějšího druhu, pláč, ve všech těchto polohách jde o jistý a dotažený záměr, jemuž nezbývá než vysmeknout poklonu.

Kapela naprosto klasicého složení (se dvěma kytarami) oplývá mnohem větší porcí nadšení a energie než něčeho, co bych nazval uměleckým vkladem. Jejich muzika má drajv, má šťávu, má dynamické i rytmické proměny a úplně bytostně z ní cítíte vnitřní oheň a elán, ale taky z ní slyšíte to, co už jste mockrát slyšeli jinde a podobně. Jejich muzika je v prvé řadě zábava a i přes blackmetalový žánr (s výhradami) je z ní slyšet radost z hraní a skládání. Není to žádná forma black metalu, která by vám měla rozškrábat záda do krve a vykolejit vás z komfortní zóny. Právě naopak. Houle si lze z tohoto pohledu užít i z pozice posluchače, který černému žánru jinak dvakrát nefandí a žije přesvědčen o tom, že black metal = Cradle of Filth. Ostatně právě jejich stopa (bez kláves) je v téhle desce slyšet docela dost.

Album jako celek je poslouchatelné od začátku až do konce bez omezení a sníženého prahu tolerance, což je pro mladou kapelu určitě dobrá vizitka. Troufám si nicméně tvrdit, že v něm budete docela marně hledat silnější, zapamatovatelné nebo jen nějakým jiným způsobem výraznější momenty. Hudební standard v jejich případě nekolísá ani směrem dolů, ani nahoru, a poslech se tak poměrně intuitivně sune do pozice nekonfliktního oddechového prožitku, který nijak zvlášť nebouří emoce, což je vlastně otázka, jak moc je to dobře. Houle nejsou vůbec špatní a dokonce bych řekl, že jsou docela dobří. Jen si ale nemyslím, že jsou něčím vyloženě zajímaví nebo odlišní. Snad kromě toho racka chechtavého.