Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

V souvislosti s názvem kapely mě jako první věc napadl song z debutního a geniálního alba

L.D. 50  zaoceánských Mudvayne, které vyšlo v srpnu 2000 a které si za klip k Dig odneslo o rok později MTV Video Music Awards. Pravda ale je, že ten song se jmenuje Under My Skin, což ale nevylučuje to, že při zadání názvu Under The Skin do vyhledávače s cílem najít něco o této frýdecko-místecké kapele se při výběru toho správného odkazu celkem zapotíte. Ale jde to.

Mimo jiné se pak dozvíte, že tahle čtyřčlenná kapela vznikla v roce 2012, o tři roky později debutovala deskou Moth & Bulb a že hraje muziku na pomezí žánrů, kterou pro zjednodušení označuje jako crossover / rock. V podstatě s tím nemám vůbec problém, i když trochu podrobněji se k tomu ještě dostanu.

Tak tahle kapela letos přišla s albem číslo dvě, albem koncepčně pojatým a pokud jsem hledal dobře, propagace frčí všude možně přes časopisy, rocková rádia, internety a ... no a teď i tady na Echoes. A to i přes varování, že to s náma občas není jednoduché. A vzhledem k tomu, že už za sebou mám docela dost poslechů, dovolím si napsat jedno - navzdory obalu, který se mi vůbec nelíbí, a navzdory úvodní věci Prologue, která si ukrajuje příliš amatérsky příliš epický krajíc, ta deska není vůbec špatná.

Začnu asi tím, že podobný hudební styl nikoho dvakrát neurazí. Nemá pevně vytyčené hranice, vychází z pravidel hard rocku či navazujícího heavy metalu, na něž roubuje současné postupy a současný zvuk. Je to přesně ten žánr, ke kterému se uchýlila řada nu-metalových kapel v době, když nu-metalu odzvonilo a kdy bylo potřeba najít způsob, jak nevypadat úplně blbě. Takže jistota v podobě rock’n’rollové stavby skladeb, silnější melodika a současně i ráznější rytmika, aby jakože tvrdost. Kdysi se tomu říkalo alternative metal. Tohle všechno Under The Skin splňují a naprosto napohodu přidávají místně se vyskytující rap s odvážným přesahem do kytarového hip-hopu (ano, skutečně ten nu-metal) ve skladbě The Devil. Fajn.

Moje svědomí je mi svědkem, že s tímhle modelem nemám vůbec problém, protože jednak mám za sebou období, kdy jsem tuhle muziku celkem hltal, a druhak zcela spravedlivě přiznávám, že minimálně v úvodu desky je laťka držena slušně vysoko. Skladby více méně nemají hluchá místa, všechno sype vpřed se slušný drajvem a tu energii kapele věřím. Problém ale nastane v momentě, kdy se zpomalí a začne se kouzlit s melodikou, což vzato od začátku alba přichází v druhé půlce Incurable. Tady je zádrhel, neb v tomhle místě vysychají nápady a protože se hraje pomalu a rádoby přítulně, je to hrozně moc slyšet. Ostatně hned navazující Under The Skin (mimochodem klipovka) je na tom úplně stejně - vyznívá hrozně jalově.

Prakticky by to šlo celé zobecnit tak, že v ostřeji řezaných pasážích kapela funguje výborně a přesvědčivě (The End), a vedle toho v těch pomalejších, melodických, tápe a nepřichází s ničím extra zajímavým. Příkladem budiž skladba Pill King, která v úvodu působí jak 8-bitový revival Iron Maiden a ve svém závěru zase přináší celkem vylehčené a nevýrazné kytarové sólo. Vyloženě slabě pak vyznívají pokusy o baladu v A Story of Carl & Emily a Goodbye.

Vedle toho mi přes počáteční ostražitost velmi dobře sedla hlasová poloha Pavla Krpce, která není zcela běžná a kterou jsem si postupem času docela oblíbil. Asi bych měl problém psát vyloženě o charismatickém projevu, ale jistou osobitost s radostí přiznávám. Opět fajn.

Poslední odstavec (už to bude) jsem si vyhradil pro zvuk a produkci desky, což si obojí pár vět zaslouží. V úvodu jsem zmínil to, že deska je poskládaná jako koncepční (příběh hlavního hrdiny a jeho souboje se světem a se sebou samým), což se mimo jiné projevilo na občasně se vyskytujících zvucích (bouřka, déšť, výstřel z pistole, pípání kardiomonitoru, vytí vlka atd.) a na tom, že deska se pokouší tvářit jako propojené a ucelené hudební dílo. Napíšu k tomu jen to, že je to takový typicky český, nízkorozpočtový pokus o něco takového, a i když je samozřejmě dobře zkoušet něco, než nedělat nic, výsledek bohužel vyznívá dost naivně.  No a na úplný závěr krátké poznámky ke zvuku - neupírám mu jisté moderní vyznění a čitelnost, ale už trochu méně optimismu vzbuzuje upravený, a mnohdy mlaskavě nepříjemný zvuk bubnů (zkuste třeba Monster v čase 3.55 až 4.15) a hlavně pak celkový mastering, který to celé slyšitelně roztrhal. Loudness war forever nebo tak nějak.