Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Když se zpětně mrknu na hodnocení svých recenzí, a porovnám je s názory veřejnosti, je mi jasné, že jsem zakletý ve svém světě. Proč? Poté, co jsem si vzal na paškál aktuální album italských drtičů Hour of Penance Misotheism, vzpomněl jsem si na svůj názor na znění pět let staré nadílky Regicide a srovnal s dobovými recenzemi napříč světem, kde se to jen hemžilo superlativy. Moje psaní nejen, že utrpělo zubem času, bylo rovněž plné záporu a kritiky. Hour of Penance tehdy koketovalo se symfonickým metalem a umělým zvukem. Symfonie je ta tam, Misotheism je návratem k pořádnému randálu, zvuk je podstatně zajímavější, čitelnější, i přes použité legrácky na úpravu zvuku bicích. Je znát, že i s těmito pomůckami se kapela, ve které už není nikdo, kdo by pamatoval prvopočátky před dvaceti lety ani první album, naučila pracovat a bicí nezní tolik umělohmotně.

Já, vlastně po Regicide na Hour of Penance dokonale zanevřel. Cast the First Stone jsem si nepřipustil k tělu. Jeden nutný poslech a jdeme dál. Nic pro mě! Když teď nad tím přemýšlím, tak nevím, jestli stárnu a blbnu, nebo už nejsem takovým magorem, ale Misotheism přes veškerou úlevu od brutality a v podstatě zaplutím do járku mainstreamového deathu, mě vlastně dost baví. Vše se děje na první dojem, a je dost možné, že stejně rychle, jak jsem albu podlehl, na něj zapomenu.

Hour of Penance se z brutal/deathového stylu přeškolili v jakýsi epicky extrémní metal. Pánové kolem kytaristy Giulio Moschiniho pracují na plné obrátky. Technicky vymazleným skladbám nelze nic moc vytknout. Do epické široširé divočiny vygradovaných kompozic je radost se zaposlouchat. To bylo ostatně odjakživa. Co je nového? Lepší práci s moderním zvukem jsem zmínil. Kompoziční fyzičku zatím ne, ale to asi tuší každý. Death metal nového tisíciletí made in Italia vzor Hour of Penance žene styl k širšímu posluchačstvu. Na jednu stranu je možné kapelu pochvalně poplácat po rameni za snahu dostat extrém k většímu množství lidí. Nutno podotknout, že se díky podobným potkáte na koncertě i s lidmi, se kterými byste na pivo jinak nešli.

Líbí se mi, že pod nálepkou moderní bandy nedřímá jen interpret pro ty, co se neradi vystavují výzvám, ale mnohem raději kloužou po povrchu a vystačí si se známými ideami, které slyšeli od veličin typu Behemoth nebo Amon Amarth. Za vším pozlátkem a absencí surové výzvy není kapela hodná Masters of Rocku, ale také výborní muzikanti a skladatelé. Misotheism v sobě váže to dobré a zajímavé, co třeba právě Behemoth mohli dříve nabídnout. Rychlé sekce se kontrastně prolínají s rytmickými hrátkami a heavy vyhrávkami. Hlas Paolo Pieriho možná ztratil kontroverzní bestialitu a vykazuje jistou uhlazenost, ale díky své srozumitelnosti a barvě řevu není vůbec od věci ho pochválit.

Už dávno inklinují Hour of Penance také k black metalu a ne jinak tomu je i nyní. Rytmické zlo, epická rozměrnost a černá atmosféra dělá z Misotheism vcelku chytlavý zážitek. Byť cítím, že se Hour of Penance nesnaží posluchačstvu stavět do cesty překážky, výtečnou prací s dynamikou skladeb a špičkovým muzikantstvím, bude Misotheism přinejmenším patřit mezi to nejzajímavější, co zatím vydali. Takže ano, jsem spokojený!