Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Humanity Zero - Proselytism

Humanity ZeroProselytism

Garmfrost24.4.2019
Zdroj: CD / promo od vydavatele, mp3
Posloucháno na: všem možném i nemožném
VERDIKT: Řecké záhrobní zlo Humanity Zero balancuje na hraně deathu s temným doom metalem zatím po špičkách...

Když jsem si vybíral z nabídky promo nahrávek ruského labelu Satanath Records, padlo mi do očí i jméno řeckých death/doomers Humanity Zero. Ani nevím, jestli jsem je někdy v minulosti slyšel, nebo jsem někdy dřív narazil pouze na jejich jméno. Jisté je, že tato pilná smečka má za sebou pěknou řádku desek, o kterých se vyjma ortodoxního jádra zachmuřené scény mnoho neví. Humanity Zero nabízí syrovou stránku nejpomalejšího žánru s velkou dávkou death metalu obaleného scénickou hudbou. Album od alba se jejich hrubé hrany obrušují, přičemž poslední Proselytism je tím nejlepším a nejvyzrálejším dílem, co kapela, respektive hlavní persona a jediný původní člen, Dimon's Night, stvořila.

 

humanityzero

 

Řeckou scénu mám spojenou s nezaměnitelným aroma, které v sobě mají spolky napříč žánry. Humanity Zero tento element ve své hudbě postrádají. Svým naturelem nás zavedou o třicet let zpět do doby, kdy umírající nevěsta teprve zkoušela svoje hranice překračovat a udivovala svět přísným chladem a neskutečným žalem ve svých kompozicích. Proč píšu hned o legendě ranku, když je řeč o Humanity Zero? Protože je to nejjednodušší a místy hodně příznačné. Připadne mi, že si některé riffy Dimon's Night i vypůjčil. A jestli ne vědomě, zapracovalo podvědomí.

 

Ač Humanity Zero nehrají funeral doom, je tempo jejich kompozic hodně pomalé a atmosféra záhrobní. Nový pěvec, Dimon`s Nightův spoluhráč z deathových Misanthropy Apotheosis, Kydoimos, oplývá gurutálním growlem, který drásavým melodiím bez patosu dodává patřičně smrtící odér. Ze svého blátivého projevu neuhne ani o píď. Žádné zpěvy, žádné sbory… Jen murmur a občasný scream.

 

Zkraje mě odrazovaly symfonické vstupy hrané na klávesy. Po čase jsem jejich minimalistické hře přišel nejen na chuť, ale dokonce jsem si bez nich nedokázal skladby představit. Myslím si, že bez nich by kompoziční síla Proselytism byla poloviční. Je znát, že je Dimon's Night zaměřením spíše bubeník a zřejmě i klávesák, než kytarista. Právě strunové nástroje jsou slabinou Proselytism. Basa jako by nebyla a kytara drží linii a občas vykouzlí jímavý riff, většinou je ovšem pouze doprovodná.

 

 

Vrchol alba je přesně uprostřed. Skladba The God of the Bloody Tongue je naprosto nepůvodní, má však sílu posluchače doslova uhranout. Mrzí mě, že neustále poukazuji na originalitu, které dosáhnout není v dnešní době jednoduché dosáhnout. Z Humanity Zero sálá upřímnost a vášeň, pro což jsem schopný odpustit ledasco. Navíc s ohledem na vzrůstající kvalitu nahrávek, tuším, že by další deska mohla být ta, která vyvede Humanity Zero z průměru.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky