Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Jsou alba a kapely, se kterými zkrátka není lehké pořízení. Učinkují pomalu, dlouze a někdy to vypadá, že nejsou schopny ani toho. Už jich pár takových letos vyšlo, ale při vší úctě k nim, žádné se nedá srovnat s Neurosis. S kapelou, se kterou to nikdy nebývá setkání na první dobrou. S každým jejich novým albem je to stejné a byť se vše tváří jednoduše, je za tím trochu víc.

Neurosis nemají zapotřebí nikomu nic dokazovat, od toho jsou tu jiní. Možná tak (tak určitě) jenom oni sami sobě. Stejně tak si nic nemusí dokazovat posluchač, který má najednou pocit silného nutkání si vše znovu přehrávat a přitom by bylo stokrát lepší kontakt v klidu přerušit, než ho zbytečně rvat a nenechat to na matce přírodě. Nic se nemá lámat přes koleno a byť můžete mít pocit, že novinka Neurosis na něco navazuje a něco připomíná, pořád je to jenom novinka Neurosis. A zcela povážlivě se v tom málu, čím může překvapit, chová se vší noblesou.

Ale jen chová, jinak je povaha desky očekávaně suchá, nevlídná a primitivní. Úplně vyprahlá a odhalená na kost. Dnes víc jak minule, i když tohle jsem zmiňoval i tehdy. Je to víc o dřevní intenzitě, což zní ve vztahu k této kapele jako ty nejfádnější možná slova, ale je to pravda. Hlavně nic nervat přes závit. A to se nové desce daří a je to její poznávací znamení. Neurosis k tomu stačilo pět skladeb a čtyřicet minut. Nejméně času od dob Enemy of the Sun.

A to dělá taky hodně. Vlastně nejvíc. Ale nedá se říct, že by to vedlo k snadnému podvečernímu chroupání s uspokojeným výrazem v obličeji. Chtělo to vytrvalost a pochopení. Fires Within Fires je zprvu taková nijaká deska. Nic, co byste dříve neslyšeli a dříve o tom nevěděli. Tváří se, že se jen stavila pozdravit a nevypadá to, že by z ní mělo vypadnout něco zásadního. A ani nevypadává. Což ovšem v případě Neurosis vážně nevadí. Počáteční nudu (to je možná až příliš silné slovo, říkejme tomu třeba pocit nevzrušivosti) jen zvolna mění a láká do svých pastí, kde vládne síla mála a podprahových vnímání.

Třeba hned úvodní song Bending Light reprezentuje snad to nejočekávanější, co jste od Neurosis mohli slyšet. Signály schované pod prahem zůstávají tam, kde je jejich místo a nic nenapovídá tomu, že by se měly hnout. A Shadow Memory rozvíjí poněkud záludnější teorii, ale v podstatě ani ona nezvedne ze židle. Drží si své trumfy pod sepranou flanelkou a vyjeví jen něco ze svých stínů. Pravým opakem je chytlavá trojka Fire Is The End Lesson, kterou pohání afektované atmosférické vybuzení a když už na chvíli přestane, skladba si poradí i bez něj a po většinu času si to uhání v poměrně ostrém tempu. Výborná věcička, něco na způsob meluzíny, která se znenadání prožene pouští. A to chvilkové zaříkávání á la Fischer z Celtic Frost? Jen drobnost, ale o těch to tady přece je.

Bizarní balady reflektující hledání v prachu kdesi za posledním barákem zapomenuté osady, kde chcípli kromě psa zjevně i všichni ostatní, k Neurosis taky patří. Na podobné bázi a dojmech funguje Broken Ground, která mi ale zároveň pořád něco skrývá. A zase je to o tom málu, co někdy až extaticky nakopne. Typickým příkladem je právě tahle skladba. Závěrečná Reach je hotový pouštní funerál. Pomalu se vlekoucí tryzna, která se plánovaně odstřelí až na konci. Stojí ale rozhodně za to. Je to má druhá nejoblíbenější z desky. Efektní rozčísnutí Fire Is The End Lesson vítězí. A dál? Je tu spokojenost, která hravě přebíjí cokoliv dalšího. I přesto, že se v ohňové zemi nestalo vůbec nic nového. Privilegium mistrů? Bezpochyby.

S minulou deskou Honor Found in Decay byl kříž v tom, že učinkovala, ale pak záhadně přestala. Něco mi na ní začalo vadit. Najednou mi připadala moc škrobená a piplaná. Dost možná to byl jenom blud, ale u novinky mě tento pocit zatím míjí. Je opravdovější a dám ruku do ohně za to, že je to tou stopáží. Ta se zkrátka povedla úplně nejvíc.