Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

S tím, jak řada Ihsahnových nahrávek roste, se bohužel postupně vytrácí můj zanícený obdiv. I když jde o silně progresivní a svojskou tvorbu, už se do ní stihla vloudit určitá rutina. U Arktis jsem se ještě dokázal nadchnout, ale i tak to s překvapením jde od desíti k pěti. Je určitě příjemné, že od první chvíle fanoušek pozná, co poslouchá, ale větší dávka tajemnosti a překvapení by neškodila. Nedostatek nápadů je nahrazován kostrbatě provařeným reparátem minulých kapitol, ve kterých si opakujeme poučky jako ve škole.

Ámr nejde šmahem odsoudit, svoji šanci si zaslouží jako každé jiné album. Navíc si ještě nemůžu zvyknout na to, že bych nějakého Ihsahna smetl ze stolu. Proto hledám, poslouchám a snažím se do alba vniknout. Nějaké poklady ukrývá, ale také nacházím hodně materiálu, který na vyšší mety zkrátka nemá. Je to nějak špatně poskládané. Že se pohybujeme ve sférách, do kterých mnoho lidí nemá přístup, je navýsost zřejmé. Ti, co Ihsahna sledují, nebudou mít nejmenší problém se v jeho nové projekci orientovat.

Kámen úrazu se hlásí hned zkraje, úvodní skladbu Lend Me The Eyes Of Millennia nepovažuji za kdovíjaký majstrštyk, naopak, je to slabota. Na úvod by se šiklo něco jiného, dravějšího. Lend Me ... je taková nanicovatá, asi jako koblih bez marmelády. Rukopis je však hned jasný a čitelný. Postupem času se to trošku zlepšuje, ale opravdu zajímavé to začíná být až u oddychové Sámr. V uvolněné poloze se Ihsahn stává sympatickým vypravěčem, kterému je radost naslouchat. Melodii nejde upřít jímavost a ušlechtilá krása, která se nechá zvolna dobývat a objevovat. S obdivem k této jemné poloze jde ruku v ruce vystřízlivění z rychlých vypalovaček, ve kterých se jede podle pravítka a monotónní škrékání jednoznačně nudí. Výjimky samozřejmě existují, One Less Enemy je tvrdá, odsekávaná skladba, ve které se jako diamant třpytí trylkující kytara, kterou střídá melodický refrén. Tohle je hodně povedená věc, ale z těch tvrdých jedna z mála.

Ihsahn se neustále vyžívá v bohatě strukturovaných skladbách, které není možné obvinit z jednotvárnosti. Složité rytmy a široká kolekce riffů tvoří nesourodé, někdy až těžko poslouchatelné kompozice. V protikladu k nim je pak naprostá marnost, která bije do uší třeba právě v úvodní skladbě. Opačný problém řeším u překomplikované In Rites Of Passage. V takové skrumáži nechytám smysl, skáču ode zdi ke zdi a utíká mi začátek lana. Hned nato mě překvapí lehká a přístupná Twin Black Angels, která ukazuje, že méně je někdy více. Potvrzuje se mi názor, že Ihsahn už těžko překvapí tvrdým nářezem, ale stále má co říct v jemnějších odstínech rocku. Pokud do nich jemně propašuje klávesový podkres, vše je v pořádku.

Zlost a frustrace už ho evidentně neděsí, je načase přiznat, že je v pohodě. Do té doby raději sáhnu po něčem starším, z čeho srší upřímnost. Ámr zatím odkládám k ledu. Šanci ještě dostane, někdy...