Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Immortal - Damned In Black

ImmortalDamned In Black

Sorgh24.10.2012
Zdroj: CD
Posloucháno na: Minisystem JVC MX - D302T, 2 x 40 W
VERDIKT: Po delší odmlce jsem naznal, že je čas sepsat další kapitolu skřípajícího flašinetu jménem Immortal. Při minulých zápiscích se nevinný posluchač musel postupně prodrat skrze temnou tundru, ledovou pustinu surového blacku bez záchytného bodu v podobě teplé lucerny či vlahého slova, hezky pomalu a bolestivě směrem k melodičtější a pro mnohé přistupnější formě vyjádření, kdy minimalismus a syrový brus ustoupily epičtějšímu pojetí ledových příběhů.

Změna, která nastala na minulém albu At The Hearth Of Winter, vše vyjádřila jasně: naše téma zůstává stejné, ale chceme o něm vypovídat jinak. Nástupnická deska tedy byla očekávána s velkou nervozitou. Při usrkávání černé kávy vzpomínám na zmatenou dobu, kdy album s názvem Damned In Black vyšlo. Psal se rok 2000 a lidé zjistili, že se neděje nic zvláštního a že novoroční veselice byla jen marnotratným hodokvasem zakončeným již všedním bolehlavem. Nenastala žádná sodoma gomora. Tu už svět nějaký ten pátek prožívá každý den v různých podobách.

 

Immortal však nakročili do nových hájemství čile a bez respektu, nemaskují se žádnou pofidérní pózou a směle udržují změněný kurz. Při hodnocení novinky mě ze startu zaujaly dvě skutečnosti, které jsem ihned přijal za své. Tou první je fakt, že se vraní komando vrátilo k tradici umístit na přední obálku desky svůj portrét, což bylo roztomilým poznávacím znamením desek Immortal před „úletem v srdci zimy“ . Můžeme se tedy po krátké odmlce opět třást strachy z hrozivých gest, která nám vyhrožují ze tmy. Cha, to prostě žeru.

 

Druhým nepřehlédnutelným faktem je přímo zabijácký zvuk, který po několika sekundách introidního hluku začne válcovat nepřipravené slechy. Opravdu neznám mnoho desek, které dostaly do vínku podobnou schopnost masakrovat ušní škvory. Už se nebojím usnout ve stanu bez špuntů do uší a vatu nechávám na vytírání uší dětem. Tvořilo se v Abyssu jako posledně a zvuk neudělal krok dva dopředu, ale přímo trojskok někam do pekelné kádě sonických bouří. Tady se nedá pochybovat o tom, že lépe už to nešlo.

 

Stylově Immortal pokračují ve směru, který na minulém albu zajisté způsobil nemálo infarktů a záchvatů dušnosti. Čistokrevný black je upozaděn, aby uvolnil místo melodicky výpravným ságám. K mé libosti ale kapela drobátko přitvrdila a Damned In Black je těžkotonážnějším nástupcem nedávné selanky. Vše je více heavy, hutnější a železnější. Pimprlátka a cukrování ojíněných kláves zde už nemá tolik dominantní místo, snad jen letmý mžik pro doladění pantů či jako vzpomínka a vytratí se. Immortal se nebojí ani thrashových prvků, jak je slyšet třeba hned v prvním válu Triumph, kde sekající kytary představují ten zmiňovaný krok k variabilnějšímu obrábění než doposud. Je to nadmíru zodpovědná práce, proto novic Iscariah, jinak poměrně aktivní muzikant (např. Wurdulak), dostal na starosti basu a pan kapelník s prstem v nose dokazuje, že Demonaz to přehání a kytara není ani zpoloviny tak složitá jako ženská. Univerzální chlápek ten Abbath. Z kolekce sedmi bajek je si neodpustím vyzdvihnout famózní skladby My Dimension a hlavně následující a řádně temnou The Darkness That Embrace Me. Obě jsou bohaté na střídání tempa, ta různorodost umožní oddech a zase maximální nasazení tam, kde Abbath kytarou řeže, porcuje a přitom krákavě vysvětluje, proč a jak to dělá. Geniální. Vše je trošku jinak a snad jen titulní a poslední skladba Damned In Black připomíná předchozí desku, kde by mohla dominovat svou heavymetalovou vůní.

 

Jak se do lesa volá, až ucho upadne. Aneb o ozvěně. Poměrně netypický prvek, který má na albu své podstatné místo. Úvody a konce skladeb, ojedinělé klávesové party, tyto se šíří ledovou bání a vyvolávají sytá echa evokující ohromný prostor. Je to nakažlivé, stačí zavřít oči a jímá mě závrať. Vždyť stojím na skalní římse vysokou nade dnem „abyssu“. Otevírám je a hledím na utíkající čas na přehrávači. Kouzlo, magie, technika. Immortal přestáli transformaci z ryze blackové chásky k přístupnější formě existence. Leč budoucnost je stále nejistá.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Pepa9 / 2.12.22 10:58

Ahoj, musím zde úplně výjimečně zareagovat na recenzi. Toast jsem si pustil úplně náhodně při letu Qatar airways (nepochopitelné, co mají v nabídce hudby:-)) NY i Crazy Horse mám naposlouchané až na půdu a vím, co od nich čekat. Když jsem však uslyšel Toast, prostor a čas se rozplynul a zůstalo jen tady a teď. Neskutečná síla, jediné, na co jsem se vzmohl, bylo utřít slzu, která mi vhrkla do očí. A stále to gradovalo. Až ke dvěma posledním "peckám", How Ya Doin (takto jedné z nejniternějších písní) a Boom boom boom. Takže jsem to poslouchal stále dokola a než jsem se vrátil domů, už jsem měl na stole koupený vinyl. Je to rozhrkané, neučesané (jako vždy), ale hluboké a opravdové. Každopádně se Toast po třetím poslechu stal jednou z mých nejdůležitějších desek vůbec. Nevím, čím to je a proč to je, ale to není vůbec na místě, protože s tím stejně nemohu nic dělat a po pár tónech jsem na cestě po všehomíru. Tak mi to nedalo a musel jsem sem připsat doušku. S touto deskou Young asi nezboří hitparády, ale sáhl s ní hodně hluboko ku srdci. A teď tedy k tomu vinylu:-) Nelhali. Je to nejhůře zpracovaný vinyl, který jsem za poslední léta viděl. Obal, kde jsou špatně čitelné nápisy, vrátit obsah do obalu je nadlidský úkol. Vtipné je, že má výtisk tři strany a čtvrtá je prázdná:-) O gramáži ani nemluvím. A zvuk eeeh... nooo.. tak jako... oni se to jednou jistě naučí. Jako by tím chtěl vydavatel podtrhnout výjimečnost nahrávky. Protože když se podaří vytáhnout desku z obalu, nezlomit jí při tom, nasadit jí na talíř, přenoska se zahryzne a kytara zaržá, to je věru událost hodná povstání Fénixe z popela.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky