Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Le Bain de Maid z Chebu snad netřeba představovat, jejich tři roky stará long-play deska „Mlčím zapomínám“ zarezonovala českým podzemím poměrně silně a dost možná i překvapivě. Hadem pro mého munga je kapela mladá, mně doposud neznámá a aktuální splitko je její první fyzicky vydaná nahrávka. V kontextu doby a módy stojí určitě za zmínku, že vydání je kromě digitálu skrze Bandcamp omezeno čistě na CD edici, ale móda je jedna věc a velikost rozpočtu věc druhá.

Možná právě v něm je možné hledat příčiny zbytečně skromného provedení digipaku, u kterého nevyužité možnosti značně převažují nad těmi využitými, a rovněž zvukového zpracování, které je stylově podzemní a bez ambicí oslovit náročnějšího posluchače; což zřejmě ani nebylo cílem. Společný pro obě kapely je pak jednoduchý mix kytary, bicích a baskytary (plus hlasu u LBdM), který funguje takto ve své přirozenosti, bez dalších stop, složitějších linek a aranžérského nastavování. A to nemyslím nijak špatně, pokud vám nebude vadit jistá neotesanost a jednoduchost, nebudete mít minimálně s částí HPMM problém. U LBdM problém mít můžete, především pak s mizerně sejmutými činely (v intenzívních psaážích je to fakt chaos) a pak s výrazně utopeným vokálem. Utopeným dokonce tak, že mu (češtině navzdory) není vůbec rozumět, což vadí dvojnásob díky absenci textů v bookletu, který ... chybí rovněž. Uf.

Už v recenzi „Mlčím zapomínám“ jsem hudební projev LBdM přirovnával ke kolegům Esazlesa, což nemusí být nutně přirovnání nejpřiléhavější, ale minimálně pro hrubou orientaci, myslím, postačuje. Nové dvě skladby jsou opět číslované chaotičtějším způsobem a la Karma to Burn a svým vyzněním se těm předchozím nijak nevzdalují. V hlavní roli tedy opět post rockově pojaté kytary (kterých je - mám ten dojem - v mixu víc, než kolik jich je v kapele, tedy jedna) a velmi emotivní a uvěřitelný projev, jenž dokáže zaujmout navzdory hlasové nesrozumitelnosti a který mi v mnohém připomíná Mossambic v závěrečné fázi svého života. Mohlo by se skoro zdát, že proti muzice LBdM nelze mít mnoho námitek, a po pravdě řečeno to není až tak nepravda. Opomenu-li zaměnitelnost s podobně znějícími kapelami, s tím související žánrovou uzavřenost (což bude vždycky mince o dvou stranách) a lehce nastavený závěr „21“, vychází mi povedená dvojice skladeb, potvrzující, že první deska nebyla jen střelbou naslepo do vzduchu bez ambicí vydržet.

Hadem pro mého munga na to jdou trochu jinak, čistě instrumentálně, zvukově surověji a minimálně z pohledu žánru těžko zařaditelně. Jako první přirovnání mě napadl německý spolek Long Distance Calling, jehož projev je ale profesorský, nalinkovaný podle pravítka a zahraný na metronom. HPMM používají podobné prostředky (ať už ve stavbě skladeb, v gradaci některých pasáží apod.), ale jsou výrazně jednodušší, živočišnější a spontánnější. Navzdory tomu (anebo možná právě proto) nemají HPMM problém zaujmout - líbí se mi fungující kompoziční skládačka, vedení baskytary, která se neomezuje na kopírování kytary, ale i zajímavé a nápadité rozvíjení motivů použité velmi dobře v úvodu druhé skladby (mimochodem asi nejlepší ze všech čtyř obsažených na disku).

Navzdory absenci vokálu a tedy větší „viditelnosti“ a tím i zranitelnosti instrumentálních a kompozičních snah, do sebe vše zapadá a písním nechybí spád ani drajv. V konečném důsledku jsou pro mě HPMM poměrně slušným překvapením, jehož hranice jsou prozatím dány jednak hudebním podzemím jako takovým, a pak vlastními výrazovými prostředky, které tvoří samy o sobě dost úzký koridor a je otázkou, jak a kam je směřovat do budoucna.