Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Že Immortal bez Abbatha nebude Immortal, si zřejmě řekl každý nebo každý druhý fanouš téhle legendy chladného blacku. Po slavném návratu okořeněném deskou All Shall Fall a masivním turné před takřka dekádou jsem si myslel, že je s kapelou ámen. Vůbec mě nebavila. Tudíž mě veškeré tahanice kolem Abbathova odchodu a vzniku nové desky netrhaly žíly. Demonazova sólovka March of the Norse z roku 2011 se mi naopak líbila, ale žádný zázrak rovněž nebyla. Když se mi nyní deska dostala do rukou, byl jsem připravený být zlý, až odtažitý. Norhtern Chaos Gods jsem už dopředu odsoudil. Hned první poslech mě odpinkl do jiné dimenze. Northern Chaos Gods patří totiž mezi to nejlepší, s čím Immortal přišli za dobrých dvacet let.

Kdybych nevěděl, že je Abbath pryč, nepoznal bych, že jedovaté krákání neleze z Demonazova chřtánu, ale jeho. Dokonce bych řekl, že Abbath vedle Demonaze zní ehm… unaveně. Demonaz do svého hlasu vkládá velkou vášeň, je více ohebný. Jeho projev zní jedovatě, avšak i v podstatě zpívá. Ano, jsem jím nadšený a vše, co mi na Immortal vadilo, je pryč. Další devizou je Horghova precizní, vícebarevná hra na bicí. Je rychlý, blasty dává v klídečku. Tempo Northern Chaos Gods je různorodé, ale převládá mazec. Demonazova hra na kytary nepotřebuje mnoho podpory stran jiných nástrojů, ale Horghovy bicí je výtečně doplňují. Možná jste si pod vrstvou strun a občasných kláves nevšimli basy, která je utopená a je to škoda. Nehraje na ni nikdo menší, než Peter Tatgren. Svět se nezboří, to je jasné, ale mě se jeho hra prostě líbí. Ale k čertu s tím! Northern Chaos Gods je o Demonazovi.

Překvapením je stylový obrat o sto osmdesát stupňů zpět k chladnému blacku, jaký Immortal sypali z rukávu na počátku svého snažení. Zvuk je uzpůsobený požadavkům skladeb, a tak nečekejte čistý a uhlazený kabát. Jedná se o starou bundu, ve které nepromoknete. Skladby se skvěle přelévají mezi agresí a atmosférou, aniž by jedna z tváří shazovala druhou. Nicméně se nebojte, že před sebou máte retro starých prďolů. Ne, Northern Chaos Gods je dílo sebevědomých chlápků, kteří tvoří srdcem. Ostatně, kdo slyšel March of the Norse, může tušit, kudy se novinka Immortal ubírá. Pouze se vše uzpůsobilo ksichtu Immortal a odstranila epičnost Quorthonovy tvorby. Zkrátka, kde by si jiný zlomil vaz, Immortal zní přirozeně. A výtečně! Nejsem a nikdy jsem nebyl výrazným fanouškem Immortal. Obdivoval jsem raná díla, líbí se mi At the Heart of Winter. Ale mojí srdcovkou nikdy nebyli. Northern Chaos Gods to asi nezmění, ale vidím v něm to nejlepší a nejsilnější, čeho jsou tito pánové schopni.

Osmero chladných písní se moc dobře poslouchá, nejsou výzvou ani neuráží jalovou tupostí. Je jasné, že komu nevoní čistokrevný black, nedá Northern Chaos Gods do svého přehrávače dvakrát. Nemám rád přehnaná tvrzení a hlášky typu NEJLEPŠÍ album kariéry, roku. Zrodil se kult atd. To ani náhodou. To se stejně už tak často nestává. Immortal se ale vrátili na scénu bez Abbatha s deskou, kterou si upevnili pozici na špici žánru. Už slyším úšklebky o tom, že nic nového není ke slyšení a stokrát slyšené melodie nemohou někomu zaručit čelní místo na vrcholu jen pro obchodní značku. Chápu a souhlasím. Jenže z Immortal slyším a cítím něco, co se nedá popsat. Jakési fluidum jedinečnosti, něco, co mi dělá radost. Nezaměnitelnost v tom hraje také roli. O hráčské šikovnosti a originálním vokálu nemluvě. Takže shrnuto a podtrženo: Northern Chaos Gods není klenotem a nejlepším albem skupiny, ani na scéně. Je výjimečné, silné a pravdivé. Je výborně zahrané a nazpívané. A strašně moc pěkně se poslouchá.