Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

"This album is about nostalgia."

V tomto směru by se dala shrnout celá deska, tolik jest řečeno samotným tvůrcem, Andym.

U tohoto pána, jež je jediným členem a mozkem Lowercase Noises, jsem se tady zastavil v roce 2014. Deska, kterou jsem minule sepisoval, u mě dodnes boduje jako jedno z vůbec nejsilnějších post-rockových alb historie. Má obrovský náboj a opírá se o velmi silný příběh. Andy v té době cítil potenciál zhudebnit smutný osud rodiny, která pojala svůj život poměrně extrémně a vlastně toto sobecké počínání odnesli všichni jejich potomci. Tehdejší zhudebnění bylo dozvukem Sigur Rós a vlastního kytarového "naechovaného" vesmíru jedné kytary a mnoha pedálů z Andyho domácí sbírky. Stále ale rockové, ačkoli nijak výbušně (toho se každopádně u tohoto tvůrce nedočkáme nikdy, už z principu to k němu nijak nepasuje). Tolik

o desce z historie Lowercase Noises. Jaká je současnost?

Andy to v průběhu posledních let zkoušel všelijak. Nahrával videa v poušti s pedály a kytarou, kde dokazoval, jak lze jen s efekty protáhnout kytarový zvuk na slušnou délku ozvěn a dozvuků. Zaregistroval jsem i jeho "turné po obývácích", což bylo ve stylu "pozvěte si mě domů a já vám udělám koncert v obýváku". Jak to bylo úspěšné, nevím, nicméně koncept dobře střelený a možná i úspěšný. Novinková deska je po This is for Our Sins další řadovkou, ještě po ní následoval živák a Andy už v této době vypustil i novinku The Ironic Distance. 

Řekl bych, že v současné době jede tento umělec ve vodách ambientu a prakticky úplně upustil od rytmické sekce. Jede na kytarových efektech a prodlužuje zvuk své kytary na maximum. Kdo nemusíte jeho usilovnou snahu, cituji jeho definici vlastní muziky: " I'm interested in playing the guitar as slow as possible", tedy hrát co možná nejpomaleji a ambientně, otočte "list" někam jinam. Andy postupně dospěl do stavu, kdy je dominantním výrazem zvuk jeho nástroje a nic okolo toho k sobě do party nevpustí. Nakolik je to dobrá či špatná zpráva, to bych rád rozepsal v další části recenze.

Minimalismus Andyho vyznění je ve srovnání s pestrostí minulé desky poměrně těžký oříšek. Je to o individuálním přístupu k formě a obsahu, muzika, do které je třeba se absolutně ponořit. Je u ní také možné nechat ji volně "téct" okolo, v pozadí a vnímat jen polovičně. Tahle hudba budí pocity, tvoří emoce. Pokud jste schopni se naladit na stejnou frekvenci. Na desce není co do mrtě rozebírat, je to jen o tom, zda tam něco najdete nebo ne. Opak složitosti, nic, nad čím by šlo po nocích debatovat, co jak bylo myšleno. Umím si představit jeho muziku na uších, když kráčím travou, kterou rozvlní vítr. Když sedím na útesu u moře a vidím v dálce horizont, jak pomalu mizí se zapadajícím sluncem. Tohle je muzika o pocitech, které mohou i nemusí oslovit.

Výsledný kritický dojem je ten, že Andy to umí líp. Podstatně. Má úžasný smysl pro barvitost muziky a jeho skladatelský um respektuji. Předvedl to na This is for Our Sins a od té doby jako by jel na půl plynu. Po úžasně barvitém počinu (skladatelsky i nástrojově) se jeho vyjadřování hudbou změnilo na jedno velké echo, které se snaží působit pouze v nejjednodušších liniích. Což je dle mého názoru velká škoda. Proto nedávám větší hodnocení a čekám, že až vyleze z opojení jednoduchostí, zase to začne být zajímavé.

Definice nostalgie hudbou může být vyjádřena i lépe, cítím to z posledních Kauan.