Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Inmoria - Invisible Wounds

InmoriaInvisible Wounds

Michal Z9.7.2009
Zdroj: CD
Posloucháno na: Sony CDP-315; Sennheiser HD 202
VERDIKT: Slušný power metal současnosti, který se neplácá na suchu a má sílu oslovit. Album působí jako tmavý odlitek kovu, který zní dokonalým čistým průrazným zvukem, jak bylo již dříve dobrým zvykem u Morgana Lefay.

Inmoria je jméno nové, leč plné ostřílených severských borců. V roce 2008 se dali dohromady členové Tad Morose se zpěvákem Charlesem Rytkönenem + rytmika, jež mají za sebou práci ve smečkách Lefay respektive Morgana Lefay. Zde by bylo možné skončit, jelikož kdo dříve zaslechl tvorbu zmíněných kapel, tuší, o čem bude i tento zářez.

 

Co se týče hudebního směřování, Inmoria pouze lehce obměnila zajetou šablonu a stále do nás drtí svoji vizi power metalu (již předžvýkanou v Lefay či Morgana Lefay), se slušně velkou dávkou kláves. Využívá se klasický, přesto vysoce kvalitní středopolařský naléhavý zpěv, typická rytmika a její jednoduchá čitelnost i přes snahu působit rozmanitě. Ubylo, vlastně vymizelo thrashové brusivo a výrazivo se stočilo k epické stránce tísnivého power metalu. Inmoria nemůže ničím překvapit. Trochu pokoutně se nám pánové snaží zabalit svoji dřívější tvorbu do krabice s novým logem.

 

Dost pouhé kritiky. Deska si zaslouží pozornost všech, kdo rádi temnější a dusné podání siláckého metalu a nemají problém s podobností alb dřívějších působišť tvůrců. „Invisible Wounds“ na vás doslova vlétne, rytmika svírá pevně celek v kleštích, mohutné klávesové plochy výrazně pomáhají kytaře, která pracuje pouze pro celek. Charles Rytkönen je hlavní rozpoznávací prvek a vévodí svým silným procítěným vokálem všem skladbám. Až na výjimku v podobě skladby „Haunting Shadows“. Tady nastupuje model – „kráska a zvíře“. Ženský prvek posunuje práh zapamatovatelnosti a osvěžuje vnitřní bažinu alba. Kombinace Rytkönen - Helena Bylund není pouze pro okrasu, ale má smysl a celé kolekci skladeb prospívá. Moderní úvod této skladby beru jako projev snahy netuhnout pouze ve vlastním řečišti minulosti. Oživení mají na starosti především klávesy skvělého Danne Erikssona.

 

První dva songy alba mají tendenci vás dostat do varu a daří se to. Bohužel ihned ztrácím přehled, která skladba vlastně hraje, tak jsou si podobné. Silný moment přichází v epicky a rozmanitěji zahraném kusu „Fantasy“. Nádhera - atmosféra je optimistická, rytmika jede naplno, vynikající klávesové party. Jsme neseni vysoko k bouřkovým mrakům, ze kterých však nezaprší další podobné vzletné kusy.

 

As I Die“ zavádí opakovaně do šedivé atmosféry a dusna. Holt švec se drží svého kopyta jak politik koryta. Uznávám, že v podobné poloze se Inmorii daří dobře, leč chtělo by to trochu inovace a nejen sveřepé čtení ve vlastní kronice. V „Misery“ (druhý opěrný výškový bod alba) se Rytkönen mění v drsnějšího Davida Defeise z Virgin Steel. Skladba má neskutečné koule a snaží se prodrat i do dalšího kusu. Bohužel opět trochu přešlap. Druhou spoluúčastí vokalistky se můžeme kochat ve „Will to Live“, která působí čerstvě, je pokropená prog vodičkou a parfémem netuctovosti. Příjemný pomalejší pokus plný dynamiky, epiky, chorálů a vznosných melodií „The Other Side“ nás spolehlivě dovádí ke konci vkusně strávené tři čtvrtě hodinky.

 

Album působí jako tmavý odlitek kovu, který zní dokonalým čistým průrazným zvukem, jak bylo již dříve dobrým zvykem u Morgana Lefay. Hlavní slovo drží klávesy a vokalista. Škoda nevýrazné kytary, která ve vykreslování a tvoření ustoupila na úkor kláves, zde je na čem zapracovat v budoucnu - pokud nějaké bude. Nakonec ve mně hlodá velká rozpolcenost. Hrana průměru a lehkého nadprůměru je v tomto případě ostrá. Placka se bude zamlouvat příznivcům Nevemore a Savatage.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jan / 13.8.20 13:03

Říkal jsem si, že napíšu odezvu nějak komplexně v jednom odstavci, ale těch bodů k vašemu výtvoru je tolik, že půjdu krok za krokem: "Její indie podání mělo své kouzlo" - mám pocit, že tohle může říct jenom člověk, který buď indie vůbec neposlouchá (a neví tak, jak zní ten žánr udělaný kvalitně), nebo nemá ponětí jak vůbec funguje hudba samotná (neboť její "indie podání" má hrozivé nedostatky ve struktuře hudby samotné, nehledě na žánr). "Bruun cítí silné kořeny svého původu i v dnešní době" - tohle nemůžete vědět, samotný fakt, že se prezentuje "étericky" a "tradičně" neznamená, že to opravdu takhle cítí. Pak si navíc protiřečíte, když uvádíte, že album vzniklo na základě popularity streamované hudby - což dává na srozuměnou, že jde o kalkul. "...že chtěla vyjádřit všechny aspekty hněvu, které ze sebe potřebovala dostat" - KDE, ptám se, KDE cítíte na jejích předchozích albech emoci hněvu?! KDE? Alba jsou éterická, jemná (všichni to tak popisují koneckonců), Myrkur nikdy nepředávala nějakou zlost nebo hněv, tady se buď nezamýšlíte nad tím, co jste právě napsal, nebo jednoduše lžete, aby to sloužilo vašemu narativu. "sypačky v Gladiatrix, která duní v tolika rovinách, až se točí palice" - o jakých sypačkách je řeč?! Gladiatrix má přesně 2 roviny (sloku a refrén) a žádné sypačky v té skladbě nejsou, buď opět lžete, nebo dobromyslně zapomínáte (nebo máte nějaké zvláštní chápání termínu "sypačky" a směšně nízké požadavky na hudbu) "Folkesange je čistě folková deska zahraná na tradiční nástroje" - takže klavír, který zmiňujete v závěru, je pro vás také severský tradiční nástroj? A umělé efekty (echo apod.) jsou pro vás také známkou tradičnosti? "Její verze si vysloužila 50 tisíc „like“, což je velmi hodně „followers“ a Amalie si to velmi dobře uvědomuje." - ano, takže nakolik jde o její citové založení (pohanské nebo nějaké podobné, o kterém vy mluvíte na začátku a přitom nemůžete mít ponětí jak je citově založená) a nakolik o kalkul a snahu se svézt na zrovna populární vlně internetové kultury? "47 minut desky je příjemným výletem do čistě folklórního světa" - nemáte ponětí o tom, co je folklor, nikdy jste se nejspíš nezajímal o to, co to je, takže tohle slovo ve vaší větě je vyloženě směšné. Folkesange NENÍ folklor, milý kolego. Folkesange je poměrně nekompetentně vytvořený produkt, který odpovídá na hype na netu (severská kultura je momentálně in). Nejenže máte v recenzi vyložené nepravdy, dohady a pseudopoetické kecy ("kompletně prostoupená bytostí Myrkur", "Jako by zbytek krajiny pomalu zapadal sněhem a poslední světlo uhaslo", celý poslední odstavec apod.), ale zároveň se o samotné hudbě vlastně nevyjadřujete. Struktura všech písní na albu je jednoduchá až hanba (opakování refrén-sloka), melodie mají jen několik málo tónů a jsou pozvolné, aby to nebylo moc náročné (a i přesto tvrdíte, že Amalie vykazuje talent, což je naprosto směšné, myslím, že na žádný tradiční nástroj nehrajete). Tyhle věci jste opravdu neslyšel, pane kolego? A tak by se dalo pokračovat mnohem déle. Nevím, jestli to všechno je nějaké vaše nevinné bloudění v temnotě folku (který asi moc neznáte), nedostatek snahy napsat kvalitní text, nebo záměrná snaha oblbnout čtenáře vašeho zinu, že Folkesange je úžasná věc, protože jste to řekl VY. A možná, že všechno dohromady? Úroveň "hudební publicistiky" je fakt mizerná.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky