Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Co vás napadne, když se řekne Bethrayer? Kojetín? Thrash metal, groove a možná trochu core? Koncertní jistota a jméno, které má minimálně v českém prostředí slušný zvuk? Možná všechno a možná nic. Přidejme k tomu i rok založení, protože od něj se právě letos dopočítáte k pětadvaceti. A to už je slušná porce.

Navzdory čtvrtstoletí existence ale řadové desky (včetně té aktuální) spočítáte na prstech jedné ruky a stále vám jeden prst zbude na šťourání se kde chcete. Případně ho můžete použít na součet zakládajících členů, ze kterých už zbyl jen a pouze kytarista a zpěvák Olaf … a i ten si dal pár let pauzu. Bethrayer v tomto ohledu nevybočují z podzemního normálu a historie je stejně zábavná jako hodna uznání minimálně za výdrž a chuť tlačit tu káru stále dál. Navzdory tomu, že kopec je stále prudší a sil nepřibývá nikomu.

S Bethrayer jsem se setkal kdysi dávno živě a už si ani zaboha nevzpomenu kde a kdy. Pamatuju si hlavně dojmy, které se motaly kolem Machine Head (tehdy jsem je fakt žral a vlastně mi to zůstalo dodnes) a kolem podobné české kapely Locomotive. Obě kapely jsem viděl jako takovou českou odpověď na novější vlnu thrashe, který si vypůjčil něco málo ze staré školy a na to narouboval nové přístupy a módu kolem čehosi, co bychom s trochou nadsázky mohli nazvat nu-metalovou vlnou. Vzpomeňme Cavalerovu Sepulturu a Soulfly a Panteru a Prong a tak podobně. Pak ale nastala dlouhá éra mého zájmu výhradně o zahraniční originály a kapely Behrayer, Locomotive, Hazydecay, Satisfucktion, Atari Terror, X-Core... měly utrum. A pak mi došlo tohle cédo.

Burning Scars je uvozeno intrem, jehož snaha o velkolepost vyznívá podobně, jako když se čeští filmaři snaží natočit hollywoodský velkobiják - zábavně. Nic proti, ale tudy cesta nevede. Stejně tak cesta nevede v songu posledním, protože balady a Bethrayer jsou dvě neslučitelné krevní skupiny. První regulérní song Fuck Them All mi připomíná mikinu jednoho známého s nápisem „Fuck it all“. Co na ní bylo dál? Machine Head, no jasně. V tom songu je všechno - typické Flynnovo frázování, kytarové postupy a efekty, sdružování vokálů v refrénech, sólování, bicí salva, stavba skladby. Tedy všechno jako u Machine Head. Takže kopírka? Naprosto a jednoznačně.

Zní to možná až příliš zjednodušeně, ale svůj dojem, že na mě Robb Flynn kouká zpoza každého tónu alba, neumím skrýt. Můžeme tak akorát diskutovat nad tím, jestli nám ten který song připomíná víc groove období (řekněme první dvě desky MH), nebo jestli si spíš troufáme na novodobější a skladatelský rozmáchlejší éru kapely, kterou nastartovala deska The Blackening. To bychom tu ale byli dlouho a s obecnějším konstatováním o jasné inspiraci u této kapely v pohodě vystačíme.

Album Burning Scars je co do edičního zpracování poměrně skromné - prostě klasické cédo - a sběratel si bude muset vystačit s osmistránkovým bookletem a grafikou, na kterou lze nahlížet různě. Texty obsaženy, na požádání ukážu. Zvuk vznikal v hranickém Bomb Jack studiu pod dohledem Wendela Dreiseitla, který je pro mě novým jménem a z hlediska výsledku i tradiční soudobou výzvou. Vím, že se opakuju, ale takto slisovaná deska se poslouchá fakt blbě a z přístupu posluchačského komfortu je bez přehánění ubíjející. Je mi líto.

Pozitivum závěrem? Určitě jo - navzdory všemu to Bethrayer všechno dávají levou zadní a po celý hrací čas neztrácí ani na energii, ani na jistotě hry a na přesvědčivosti co do skladatelského a aranžérského umu. Řečeno jednoduše - nejde o parodii, ale o velmi slušnou metalovou desku, která se co do hudebního obsahu výborně poslouchá, která až do svého konce neztrácí tah na bránu a pro někoho, komu nebude překážkou inspirační spojitost, může představovat dobrou muziku pro demoliční práce všeho druhu. Někde tady je ale potřeba udělat tlustou čáru a na další úvahy zapomenout. Behrayer jsou Machine Head. Strašně moc.