Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Mystická krev Inquisition nevysychá. Je tomu bezmála třicet let, kdy dal v divoké Kolumbii Dagon vzniknout kapele Guillotina, kterou později transformoval do nynější podoby a přestěhoval zpět do Států. Tedy do země, odkud oba pánové trvale uhnízdění v sestavě pocházejí. Ještě pár let trvalo, než úplně zčernal zvuk, ale dnes se na Inquisition nedá pohlížet jinak, než s respektem. Pro oddanost, se kterou z prastarých mýtů nechají vyvěrat příběhy, jež se později dotýkají dalekých entit a vířivého kosmického prachu. Vše pod rouškou ryzí blasfémie, obřadnosti a typického rukopisu, kterého si na kapele velmi cením. Od havraního vokálu po klasicky řezavé kytary, vždy poznáte o koho jde. A to má v záplavě dalších dobyvatelů pekla svou váhu.

Můj vztah ke kapele je roven jistému druhu obdivu. Za všechna ta léta, kdy jsem si její existenci vzal k srdci, se přesně takto vyprofiloval. Dílčí zásluhu na tom má účast na koncertu v Brně (Dunkelheit), kde Inquisition patřili k nejlepším a tu podstatnou pak kvalita jednotlivých alb. Ta je ve všech případech solidní, v některých pak slovo solidní parametry desky vyloženě nesplňuje. Je příliš podřadné. Inqusition nejsou hloubavou kapelou, byť v jejich skladbách koluje množství výpravnosti a atmosféry, ale je to především zhoubná řežba, z jejíž tlamy šlehají plameny promítající ve svém žáru podivuhodná zjevení. Úsměvné? Možná ano, povrchní příjem této kapely posměch nejspíš probudí. Bez námitek. Je to zlo pro skalní, protože sami Inqusition skalními jsou. Za probuzením temných myšlenek a dávných rituálů je obyčejné řinčení řetězů a mečení kozla. Hloupé? Ne, pouze poctivé, vždyť je to black metal. Ten pravý. Se všemi klasickými symboly i jejich neduhy. Taky se rád zasměju, ale k Inqusition tohle všechno prostě patří.

// Vedle své hlavní kapely je Dagon velkým fanouškem elektronické hudby, což dokazuje jeho projekt 88MM, s nímž vydal jednu regulérní desku "Motions Of The Spinning Black Sun". Album, které má symbolizovat Dagonovu zálibu napříč žánrem. Od Tangerine Dream až po harsh noise, což je rozpětí jako kráva. Zní to všelijak, nejvíc pak jako experiment nebo testování roztodivných zvuků a nálad, které lze (z nejspíš hodně skromného vybavení) vyloudit a pak je porůznu pospojovat. Je to spíš taková zajímavost a autorova soukromá radost, která byla šířena. O skutečné kvalitě této nahrávky si myslím svoje... //

Dlouhých šest alb se nám společnost Inquisition vyhýbala, představme si dnes to sedmé. Jeho název jsem si přečetl asi dvakrát a pak jsem to dobrovolně vzdal. Hovořme prostě o novince. O démonické nahrávce, která šíří další zkázu ve jménu Inquisition. Její největší přednost spatřuji v různorodosti a schopnosti reagovat v místech, kde by se blasfemické výjevy mohly začít zajídat. Ale ony se nezajídají. Inquisition znějí monotónně, ale nikdy to nespadne do korýtka zvratků právě obětovaného sirotka. Jeho osud je zpečetěn a kapela jej ovládá. Místy to celé funguje jako zvrácená primitivní hypnóza. Dagon štěká krev ze svého chřtánu také poměrně jednotvárně desku za deskou, ale jejich pozadí se šikovně mění. Vyhlazovací procedury (v případě Inquisition to pořád není ta nejvyšší možná rychlost) střídají pomalá zhoubná tempa, někdy až typicky americká vůně venkova, kterou po chvíli střídá těžká okultní deka. Výrazově je osud kapely nalajnován, ale ta si dokáže ten svůj chlívek pěkně vyrejdit. I projevy základních pudů mohou mít někdy myšlenku.

Novinka nepřekvapí svou povahou, ale potěší svými proměnami. Má na to skoro celou hodinu. Musím se přiznat, že minulá práce Obscure Verses for the Multiverse mne nakopávala více a není snadné z její agresivity jen tak vyjít. Nové album je trochu někde jinde, i když jsou to pořád ti Inquisition jaké je chceme mít. True a raw. Ale také s mnoha aspekty, které z jejich hudby dělají přehlednou revoltu a zakazují jí bezhlavé mlácení prázdné slámy. Novinka v sobě pohlcuje všechny polohy Inquisition a dělá to s přehledem. Jen ty dvě outra na závěr jsou příliš velký přepych... Ve finále dám stejně ruku do ohně za to, že u většiny vítězí pocit, který je rád za to, že to Inqusition nemají v úmyslu balit a vydávají další desku. A že si dál drží vysokou úroveň. Hlavně dlouze nespekulovat a ctít jejich výsostné teritorium. Primitivní, zlé a svým způsobem vznešené.

Novinku jsem delší čas zpracovával a pronikal do ní pomaleji, než by bylo záhodno. Ale mám to tak radši, takže jaképak copak. Představa nové desky Inquisition má své parametry a ty byly naplněny. Možná příliš rychle. Pak nastala jistá pocitová stagnace a dojem, že to zas tak velké uspokojení a porce nenávistné kultury není. Démon se probudil až mnohem později. Chtělo to jen sladit smysly a vnímat desku mnohem hlouběji, než jsem si původně maloval. Inquisition jsou jako hadi. Slizcí a nebezpeční. Až postupem času jsem se dostal na kloub mnoha chytlavým (pro kapelu také typickým) momentům a dokázal si je dát za rovnítko. Původní lehký nezájem jsem zahodil. Bloodshed Across the Empyrean Altar Beyond the Celestial Zenith je obdivuhodná deska. Plná zvratů a poslechových radostí. V tuto chvíli ji neberu jako tu nejlepší z dílny kapely, ale jako takovou, která definuje povahu Inquisition a přitom ji stále prohlubuje. A pokud jsem se stále nedostal na samé dno od krve zacákané studny, zjistím pravou hloubku až s odstupem pár týdnů. Spokojenost je ovšem na místě a sekery ve špalcích. Bude se tít.