Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Troufám si tvrdit, že o kapele Jeniferever se toho v našich končinách moc neví, i když tahle parta funguje už od roku 1996. Aspoň tak soudím podle sebe – jejich album Silesia, které se ke mně zatoulalo jak jinak než shodnou mnoha náhod a příhod, je pro mě novinkou se vším všudy. Zkusil jsem pátrat trochu po síti a dopídit se nějakých podrobnějších informací, ale mnoho úspěchů jsem neměl. Kromě již zmíněného startu v polovině 90. let můžeme k základním informacím přidat zemi původu – Švédsko a seznam diskografie, který je sice poměrně dlouhý, ale vytřídíme-li EP, splitka a podobné záležitosti, dojdeme u klasických studiovek k číslu tři. Ještě snad můžeme přidat aktuální čtyřčlennou sestavu opírající se o dvě kytary, baskytaru, bicí, zpěv a občasné klávesy a tím bych se informačně asi vyčerpal, vícero se mi toho posbírat nepodařilo.

Snad poslední zmínku si dovolím čistě žánrovou, ať hnedle z úvodu víte, s kým máte tu čest. Jeniferever se prezentují rockovou hudbou, ke které se více či méně zaslouženě, v rámci dnes módních vlivů a proudů přidávají doplňky jako „ambient“, „post“ a nebo „indie“. Chutí máme na vybranou, když není sůl, přidáme koření... Aby toho nebylo málo, s důstojnou tváří a klidným svědomím si přihodím taky jeden přídomek, na který jsem došel minulý víkend při podvečerním poslechu, ať je ten žánrový blázinec ještě bláznivější – dream rock. Někdy v první polovině desky jsem usnul naprosto pokojným spánkem a probral se až s poslední, devátou skladbou. Hudba Jeniferever je prostě taková, odpočinková, poklidná, lehce atmosférická až éterická, snivá a uvolněná. A v těchto intencích působí i na mě a pak je někdy problém udržet se v bdělém stavu.

Silesia představuje hudební zážitek trvající něco přes dvaapadesát minut, což při zmíněných devíti skladbách jasně ukazuje na průměrnou délku každé z nich. Uvolněné tempo začíná rezonovat i teď, při dalším, ani už nevím kolikátém poslechu, při kterém hodlám vydržet do konce. Úvodní Silesia už ale dává zabrat, hudba se nese pokojem, hladí, uklidňuje a přivírá oči. Podmanivý hlas Kristofera Jönsona se dostává hluboko do mysli, lehounké kytary plují éterem a den začíná pohasínat v posledních záblescích jasných myšlenek. První vytržení z lehkého transu přichází v závěru čtvrté A drink to remember, ve kterém se nálada prohlubuje, stává se vážnou a naléhavější; kytara sténá, zpěv promlouvá do duše a vše krásně vrcholí až na samém konci skladby. Jeden ze zajímavějších momentů nahrávky. Při následující Deception pass se plachty otáčí zase někam jinam, tempo se zrychluje a bicí jsou konečně trochu slyšet a snad právem lze tuto skladbu označit jako černou ovci mezi ostatním poklidným stádem. Zbytek alba mi splývá, těžko hledat výrazněji zajímavé momenty, ze všeho vnímám pouze onu snivou atmosféru, lehké kytarové linky a snažím se neusnout.

Ať tak či onak, nemám dojem, že by Silesia přinášela něco převratně nového jak v rámci rockové scény, tak i v rámci diskografie kapely, kterou jsem si stihl alespoň letmo proletět. Nelze zavřít oči nad uvolněnou a pohodovou atmosférou desky, mnohdy výbornými kytarovými pasážemi či velmi decentním použitím kláves. Na druhou stranu ale může působit Silesia až jednolitým dojmem s jen občasnými změnami nálad a tempa a pokud se vyloženě nenaladíte na podobnou vlnu, nebude vás bavit až do konce a začne vás nudit ... a nebo usnete.