Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

U nás poměrně neznámá kapela Zoe zapustila kořeny ve druhé půli devadesátých let v severní Francii, někde mezi Calais a Dunkerque. S představou, že budou hrát něco mezi AC/DC a Queens Of The Stone Age, rozjeli neupravenou mašinu po přímořských cestách na dostřel Anglie. Z původních plánů zbyly trosky, jejich výraz bych si ke zmíněným idolům přirovnat nedovolil, ale možná se tak dělo na předchozích dvou albech. Raise The Veil je jejich třetím výstupem a stylově jsou někde jinde.

Je to album, které v pohodě oželíte, protože vás ničím neobohatí. Takových, jako jsou Zoe, je celá řada a všichni víceméně hrají to stejné. Co taky vymýšlet? Trošku podladit kytary, nehrát moc rychle, ale udržovat rozumný rytmus, do kterého se dá ťuknout krýglem a přitom postát u jukeboxu. To je taková archetypální představa, která k podobné muzice sedí jako prdel na hrnec  – dlouhovlasej zevl v ucourané flanelce a umaštěné kšiltovce, co se opírá o hrací skříňku a popíjí škopek z lahváče. Americkej venkov jako na dlani. Zoe jsou sice z Francie, ale tohle hobby si najde svoje stoupence v každé zemi. Tak proč nenahrát něco univerzálního, co funguje a nikoho nepobouří? A hlavně je to zábava. Stejně jako se bez téhle desky dokážete obejít, tak si můžete bez pocitu studu užít její poslech a stát se fanouškem kapely.

Raise The Veil se totiž fakt dobře poslouchá. Je to groovy, jednoduše poskládané písničky nepostrádají slušivou odrbanost a nemusí se u toho moc přemýšlet. Hned na první poslech je každému jasné, o co jde. A bylo by zbytečné chtít po Zoe víc, když to sami nemají v plánu. Jejich ambicí nebude bourat hitparády a zamotat hlavy hudebním teoretikům. Budou rádi za každou prodanou desku a příznivý komentář. Že to prostě udělali slušně a líbí se to. Skladby mají díky častým přechodům snesitelně  kostrbatou strukturu, která jim zajišťuje zábavnost a jistotu vzájemné rozlišitelnosti. Ve většinou svižně odehraných kusech se dají najít i pasáže méně dravé, přemýšlivější, ale aktivně střídané riffy mají přece jen navrch a namísto zahřátého křesla se album hodí spíš na poslech do auta, nebo na zahřátí při porcování prasete.

Sázka na stoner rock kapele vyšla, tenhle styl neztrácí na oblíbenosti, a tak by je jistá pozornost neměla minout. Do rytmicky nenáročného základu, který přiznaně opisuje od těch lepších a zkušenějších, trefně vsazují malá sóla vyluzovaná z ukňourané kytary, jejímuž nachlazenému krku by slušela šála. Tu bych osobně doporučil i zpěvákovi, který buďto zápasí s nachlazením, a nebo se ve volnu důkladně připravuje na barové stoličce. Jeho zpěv přijímá tlak nástrojů zezadu, nevyčnívá a nesnaží se na sebe upoutávat přehnanou pozornost zbytečnou exhibicí. Vysoko posazeným chraplákem se snaží vyzpívat i ty vyšší noty, které mu během skládání utekly a teď ho výsměšně vyzývají ke vzájemnému poměření sil. Trošku mi připomíná zpěváka Jirku Bialíka z domácích Illegal Illusions, který má pod chraptivým nánosem podobně zabarvený hlas.

Album vyšlo jako jednoduchý, papírový digipak s nepříliš nápaditým obalem, který na vystavení do vitríny nemá koule. Zato obsah hýří přirozenou a nepřikrášlenou potencí, proti které nemůžu říct křivého slova. Pro chvíle, kdy se nechci věnovat soustředěnému poslechu a zároveň potřebuji nějakou energickou kulisu, se třetí salva těchhle sympatických Francouzů šikne.