Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Tahle kapela vznikla už před nějakými deseti lety a jejich debutní nahrávka Inhale, Don´t Breath natočená o tři roky později byla jednoznačným úspěchem. Následně se stali nejlepší ukrajinskou metalovou kapelou roku 2013 a už se vezli v kolotoči příležitostí a popularity. Následovala další dvě alba, mezi kterými došlo k neplánované změně na pozici bubeníka. A zatímco se nedávno překlopil rok, v uších mi stále zní jejich zbrusu nová nahrávka, kterou vydali během loňského podzimu. Jmenuje se Macro a ukazuje Jinjer jako vyspělou kapelu s velkým potenciálem.

První kontakt ještě nemusí rozsvítit žárovku, ale postupem času začíná na obzoru očekávání příjemně svítat. Úderný metalcore na první poslech dominuje, ale je pouze jednou z částí náplně Macro, i když asi tou nejhlasitější. Na poprvé vás zasáhnou podladěné riffy, ze kterých prosakuje nervní frenetismus jako voda ze špatně utěsněných spár. Stylově poctivý nářez plný emocí, jakých už člověk slyšel spoustu, ale funguje to a navíc to není vše. Jinjer jsou překvapivě mnohem barevnější a omílat stereotypně uřvané pasáže je nebaví. Stejně jako vypjaté momenty, posluchač prožije i klidné chvilky okořeněné jemným zpěvem a požitek z poslechu zvedá i jasně progresivní naladění kapely, které rozšiřuje jejich pole působnosti.

Jinjer si zvolili jako vyjadřovací jazyk angličtinu, díky níž si mohli dovolit vybourat díru do světa. Avšak zajímavým tahem se zdá i použití jejich mateřského jazyka. Působí docela exoticky a nemusí vyvolávat jen negativní asociace kvůli své podobnosti s ruštinou. Zní zvláštně, jaksi mazlivě a skladba Retrospection je díky němu něčím víc než běžnou skladbou. Alespoň z mého pohledu, který je přece jen zvyklý na převažující zvuk angličtiny. Líbí se mi to i jako přiznání kolébky, ze které Jinjer vzešli. To nejlepší na Macro ale tkví v něčem zcela jiném. Podivnými zákruty nálad a pofiderních vibrací se album dostává do kraje doomových ikon, což je naprosto nečekané.

Možná by ani je samotné kdysi v dřevních dobách nenapadlo, že budou někým přirovnáváni ke slovutným The Gathering. Ano, nemůžu si pomoct, ale já tam slyším zřetelný odkaz této legendy. Samozřejmě hodně dělá vklad zpěvačky, ale i hudebně se Jinjer otírají o jejich vznešenou podobu. Aby toho nebylo málo, nacházím i trudné stopy brumlajících Madder Mortem, a to už je evidentní, že ten zmiňovaný metalcore je vlastně jen takovým povrchním pláštíkem mnohem hlubších vrstev. K těm je třeba se dopracovat, ale nedá to žádnou velkou práci. Jinjer jsou přítulní, usměvaví a jejich album Macro se vůbec nemá za co stydět. Upřímně přiznali vlivy, které modelovaly jejich výraz a k těm přidali hodně své vlastní obrazotvornosti. Vzniklo silné, trošku pikantní album schopné se poměřit s ostatními.