Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Od určité doby se tu snažím rozebrat poslední řadová alba veličiny Darkthrone s určitou důsledností a nadšením. To proto, že se jedná o hudební těleso, kterého si maximálně vážím a ctím jej vlastně po celou dobu jeho existence a jeho kroky vždy respektuji a vnímám veskrze pozitivně. Všechna ta psaní v podobě recenzí ovšem nejsou stoprocentně perfektní a dle prvotních představ, ale to máte jako čtenáři nejspíš stejně. Rozhodnutí vynechat ten kolotoč přišlo s minulým albem Eternal Hails…, jehož podrobnému rozboru pod zvětšovacím sklem se ujal strýko Victimer, neb já osobně jsem dospěl ke stádiu a názoru, že tohle je ta skutečně nejslabší položka v mohutné diskografii, kterou tahle legenda nabízí. Už jen ten obal, který použila řada jiných bezpochyby sice méně významných, ale prostě jiných interpretů. K určitému narovnání pravidel došlo s posledním počinem Astral Fortress, o kterém vám nyní řeknu, co si o něm teda myslím.

Tak předně bych asi navázal v historii. V porovnání s tou minulou, nedávnou, bychom určitě našli zlepšení v obale. I když… V první chvíli jsem to bral jako dobrý šprým. Necíleně černobílá fotografie v zamrzlé krajině, kde se prohání jistá v bruslařství věřící osoba zády k pozorovateli. Dobrej vtípek, kterej celkem trefně reflektuje humor, který kapela od určité doby, kdy se vymanila z těžce nihilistického období, dává jasně na odiv a vlastně se stává naprosto „normální“ přirozenou hudební entitou. Postava na obrázku má však na zádech motiv alba z té nejkultovnější éry Darkthrone. Konkrétně album Panzerfaust. A tady vlastně sám pořádně nevím, jak to chytit. Je to pocta fanouškům? Je to sranda ze sebe sama? Je to snaha poukázat, že i my jsme dokázali natáčet alba, ze kterých všichni blackeři dodnes sedí na řiti? Pozvolna se čím dál víc propadám do hořké nelibosti, že se mi ta fotka vlastně nelíbí jako plnohodnotný obal. Ale respektuji to, beru to na vědomí. Však řada kapel má titulky, které se mi nelíbí, ale obsah je natolik fascinující, že jim tu neshodu mile rád odpustím. Je však i náplň Astral Fortress natolik výmluvná?

V rychlém sledu lze jednoduše konstatovat, že od dob, kdy se banda vrhla na éru jakéhosi heavy doomu, stále pokračuje v nastoleném směru dál a jako vždy zcela po svém. Tak je to přece správné. Líbí se mi, že s každým novým albem netuším, co přesně dostanu, ačkoliv vykreslit si určitý rámec šlo vždycky. Poslední výraznější šok přišel s přechodem mezi deskami Circle The Wagons na The Underground Resistance, kde poprvé vyšel výrazněji najevo onen heavy sound se starobylým doomem. Vývoj. Prosté a naprosto výstižné a výmluvné slůvko, za kterým můžeme skrýt vše, co jen budeme potřebovat. Nutno říct, že jsem dospěl k názoru, že právě od chvíle, kdy vyšlo The Underground Resistance až do teď, je mi nahrávka asi nejsympatičtější. Na druhou stranu se s postupem času a množstvím poslechu dost propadám a počáteční nadšení se vytrácí. Musím se totiž zcela jednoduše přiznat, že nejnovější album, které jsem si z posledních let pouštěl zpětně (tedy ne v době jeho aktuálnosti) bylo až Circle The Wagons, tedy nahrávka vycházivší v roce 2010. Takže přes deset let. Mám rád všechna období Darkthrone, ale ta z posledních let zůstávají hodně vzadu, a to navzdory nadšení, které v prvních chvílích poslechu nového díla mám. S Astral Fortress je to vlastně stejné a snažím se tu zaujmout postoj už dopředu trochu střízlivý (navzdory požitému).

Z toho všeho vychází, že po určité době nadšení z toho, že Darkthrone stále fungují, natočili nové album, obdařili jej obalem, o kterém se hovoří, osvěžili uši krásným zvukem bicích, a dokonce nadchli náplní skladeb…, tak prostě po tom všem se dostávám do stavu, že vlastně nejde o nic jakkoliv mimořádného. Když to vezmu ve stejném pořadí: kdyby kapela z čista jasna ohlásila definitivní konec, tak jim to za zlé fakt mít nebudu, protože to své už tady má dávno vytesané v mramoru a jejich odkaz je natolik zvučný a masivní, že pochyby nad kvalitou přínosu bych regulérně trestal. Vnímám to tak, že se pánové už jen baví a patrně se baví i nad podobnými úvahami, které v tomto článku rozvádím. Prostě dělají muziku, která jim aktuálně sedí a jestli to sedí ještě někomu dalšímu, tak je to v pořádku a jestli to jiným zase nic nepřináší… tak co jako… Obal se hned v prvních vlnách zveřejnění dostal i na mušku vizuálních žertů, z nichž asi nejrozšířenější je tento a popravdě řečeno, kdyby i takový byl skutečný originál, tak by můj názor zůstal vlastně pořád stejný. Bicí znějí sice skvěle, ale hodnota DR pořád nedosahuje stavu prvotních nahrávek. No a náplň skladeb je sice fajn, baví mě, ale postupem času se trvanlivost vytrácí. No a teď jak z toho ven.

Celkový rámec desky je vlastně úplně v pohodě. Solidní skladby, které mají šmrnc a občas donutí posluchače si bezelstně zahrozit, zanotovat, pousmát se a tak podobně. V dalším sledu je to prvotřídní ukázka syrové hudby, která funguje a dokáže oslovit i přes jasnou archaičnost, která z desky dost intenzivně sálá. Není to její cíl, je to prostě aktuální cítění. Mě osobně poslech hodně nutí k zaměření se na bicí, které mají nádherně živočišný zvuk, v druhém sledu pochopitelně i na strunnou sekci, kde se to riffování snažíte zastrčit do nějakého údobí, či přímo konkrétní hard’n’heavy kapely. A věřím, že výsledku se dostane. Určitě se tu furt snažím najít něco, co alespoň jemně připomíná black metal, který jsem si s jejich kapelou kdysi spojil. V tomhle levelu citelně prohrávám a vlastně jsem docela spokojenej, že tomu tak je. Nevím, jestli by mi to sedlo a určitě by to ze strany autorů nebylo upřímné cítění. Teď teda určitě ne. Třeba se k němu někdy vrátí, ale takovou myšlenku není důležité živit. Astral Fortress je určitě dobrý společník, který má jasné kvality. Okolnosti a historie však nutí moji mysl se domnívat, že to lepší najdu ve starších albech, byť je to jedna z nejlepších nahrávek, kterou v posledních letech kapela dala dohromady.