Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Prvotina Veneer mě s určitým časovým odstupem po své premiéře zastihla zcela připraveného. Už v prvních notách suverénní předělávky Heartbeats od The Knife jsem cítil vůni evergreenu. José González je švédský písničkář s argentinskou krví a na svých jedenácti skladbách si dal opravdu záležet. Celou věc bych nejraději shrnul hned v úvodu jedničkou dvakrát podtrženou, ale pro formu přidám pár dalších odstavců.

Předně je třeba říct, že primárně jde o intimní nahrávku, ze které se až druhotně vyklubala součást popové kultury. Album poznalo nahrávací studio jen v přeneseném významu slova ve formě dvou laciných mikrofonů, které José González instaloval v kuchyni svého gothenburgského bytu. Nahrávalo se takříkajíc na koleni a teprve v okamžiku, kdy to bylo duševně možné. Neblahá manýra pro studia spoutaná harmonogramy, ale jinak velmi zdravý přístup podporující tvůrčí proces.

Při volbě skladeb s komerčním potenciálem bylo z čeho vybírat a singly Heartbeats a Crosses představily obě polohy hry Josého Gonzáleze – tu mírnou i říznější. Veneer je sebevědomé a vyspělé dílo, které vystačí s málem. Je tu nápaditá hra s pointami, pevný tón nástroje (způsobený hrou nehty) a příjemná barva hlasu; tlumený projev bez zbytečných pokusů poutat pozornost. Melancholie v notách Save Your Day, skladbě s plnými akordy, zní i ve vybrnkávaných variacích All You Deliver, Slow Moves nebo Stay In The Shade. Svůj díl na svébytnosti má i ladění, standardního E se nedopátráte. Mezi poznávací znamení sólové tvorby Josého Gonzáleze neodmyslitelně patří nadaný ilustrátor Elias Araya, rovněž bývalý spoluhráč z psyrockových Junip.

Z větší části je recenze postavena na dlouhodobém poslechu elektronického formátu, který jsem završil pořízením vinylové reedice z roku 2012, o kterou se postaralo anglické vydavatelství Mute. Černou placku standardní gramáže (180 gramů) provázejí pravdivé zvěsti o nepříliš povedeném zvuku (ve smyslu provedení nosiče, master je originální), což je zcela zřejmé při porovnání se zvukem CD verze, která je přibalena a nešumí. Jinak nic než singlefold a vnitřní papírový obal s texty a děkovačkou.

Jak už jsem předeslal, není o čem dumat. Nazvu-li album kompaktní, nemám na mysli CD edici, ale funkčnost celku po hudební a estetické stránce. Nejen Kings Of Convenience drží v rukou know-how metody „Quiet Is The New Loud“. Tleskám.