Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Přestože připíjím průkopníkům nových směrů, právě tak oceňuji věrnost k původním a tradičním hodnotám. Ty již jednou odplevelené a zprůchodněné cesty je třeba udržovat pro budoucí generace. A ač to bude pro mnohé jen opakované mlácení prázdné slámy, pro mě je nové album švédských Entrails hezky uleželým tvarůžkem. Tato prastará hydra se nikdy nemohla pyšnit záplavou desek, kterými by své fanoušky zasypala. O nějaké pravidelné činnosti se dá hovořit až od roku 2009, což je poměrně zajímavý údaj. Já osobně se mezi jejich fanoušky nikdy nepočítal, Entrails žili svůj život mimo mě a mohlo to tak třeba zůstat. Až „zuřivá smrt“ mi zkřížila prašným hnátem cestu a já nahlédnul do chřtánu konečnosti bytí. Myslím, že příznivcům švédské školy tenhle kousek mezi prsty neproklouzne.

Raging Death se v nejmenším neodchyluje od léty osvědčené a mnohými milované cesty severních krchovů. Jak to Švéďáci kdysi vymysleli, to lze už jen těžko zdokonalit, takže radím spokojme se s uctivým respektem a užijme si nenáročný poslech. V té jednoduchosti je neskutečná síla a nevyžaduje to žádné velké soustředění. Drnčivý staropanenský deathmetal si vine přízi jako kolovrátek, kolečko má lehkou osmici, ale jinak se nevychyluje ze své jednotvárné dráhy. Šlape to poměrně rychle a sudička se musí hezky činit revmatickou nohou, aby stačila. V některých skladbách se během našeho průzkumu lehce dotkneme doomové bezradnosti, kapela zpomalí a nacházíme pasáže nesoucí se v pomalejším a hutnějším soundu. Dominantní však zůstávají rychlé vály, které nejednou směřují více za světlem a deathovou hrubost snoubí s rock´n´rollovou lehkomyslností.

Obecně mám na podobných nahrávkách nejradši ten motorový zvuk, jaký dokáže navodit kytarová řežba. Takové ty monotónní hoblovačky ve středním tempu, to je óda na motoristické sporty. Ne moc vyhrávek, hutně to drtit a jen občas nechat vysoustružit melodickou linku.Toť vše a víc není třeba. V těchto končinách je zbytečné hledat nějaké atmosférické elementy, i když i ten drnčivý, suchoprašný odér krypty má své kouzlo. Pouze závěrečná The Cemetery Horrors obsahuje takový jako pokus o navození jemnějších, ne nutně pozitivních pocitů. Co se týče zpěvu, jen těžko bych našel něco zvláštního, co by stálo za více slov. Holohlavý Jocke Svensson, známý také coby Panda Flamenco u komediantů Birdflesh, vyznává hluboký, příjemně hrubý řev. Na nějaké blití ho neužije a vůbec to není třeba. Milý a standardní výkon. Zvláštní zmínku si však zaslouží obal. Naprosto stylová věc, která navozuje ty správně funerální pocity. Máme tu rozkládajícího se kostěje s kosou, v pozadí se zvedají jeho nohsledi a celá milostná scénka je situována na ponurý lesní hřbitov. Krásně morbidní kresba.

A teď ze zkaženýho soudku, nezdá se mi totiž zvuk. I přes to, že album neposlouchám na kdovíjaké aparatuře, cítím, že se hodně šetřilo. Bubny nemají patřičnou hloubku a důraz, jen tak klepou a ostatní nástroje je v pohodě strčí do kapsy. Nahrávka jen ztěží propouští čitelnější stopy ven do éteru a většinu si lakotně uschovává kdesi. Mé dojmy jsou tím pádem rozpačité a album si kazí dobré jméno. Obecně to lze uzavřít tak, že nám Entrails připravili sadu deseti tracků, která správně zaměřené jedince zahřeje u srdíčka. Na vinylové a digipackové verzi se lze navíc pokochat coverem od Marduk, Dark Endless. Nebýt celkově špatného zvuku, jde o hodnotný počin.