Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Kabaret doktora Caligariho na sebe poprvé výrazněji upozornil zdařilým debutem Vzkříšení z roku 2014, který byl kompilací skladeb ze svérázně pojaté divadelní hry Chopinovo vzkříšení, jíž kapela předtím realizovala v rámci svých vystoupení. Obdobným způsobem vznikl i aktuální druhý počin a stejnojmenná hra Hry pro Marii, dějově navazující na předešlé album a pyšnící se opět bizarně spletitým příběhem.

Na novince Kabaret pokračuje ve svém avantgardně pojatém žánrovém mixu, v němž lze nalézt prvky rocku, metalu, jazzu či tuzemské alternativy a undergroundu se "sedmdesátkovou" progresivně/art-rockovou patinou. Při poslechu přijdou na mysl nejčastěji jména jako King Crimson, The Residents, Plastic People of the Universe, Pražský výběr či První Hoře. A nutno dodat, že tohle vše je zkombinováno po hudební stránce nesmírně nápaditě, chytře a především zábavně a neotřele. Z pozice dominantního nástroje se sice stáhly "hammondovské" klávesy a přibylo vlivů elektroniky, nicméně celá instrumentace zní opět fantasticky. Stejně jako u minulého počinu však mé nezměrné nadšení brzdí pěvecká a textová složka.

Nezasvěcený posluchač v podstatě nemá šanci poznat, že jde o koncepční příběh a lyrická stránka působí spíše nahodilým, někdy až infantilním a nepříliš poetickým dojmem. Tohle je zkrátka slabina, která přetrvává. Přiznávám ale, že samotné představení jsem zatím nenavštívil a může mi tak často unikat správný kontext. Zjevné je i to, že pánové jsou sice bez diskuze skvělými muzikanty, ale ne už tak skvělými vokalisty. V tomto směru sice učinili jistý pokrok a své omezené (a leckdy poněkud unyle znějící) pěvecké rejstříky se jim do celku podařilo vtěsnat o něco nápaditěji než na debutu, ale stejně to pořád není úplně ono. K takhle bláznivě a extravagantně pojaté tvorbě by se zkrátka hodil i podobně "ulítlý" a netradiční zpěv.

Hry pro Marii vlastně navázaly tam, kde skončilo Vzkřísení, nepřinesly žádný výraznější posun a spíše "pilují" nezaměnitelné výrazivo Kabaretu. A ač novinka nepůsobí na první poslech tak strhujícím a chytlavým dojmem jako její předchůdce, ve skutečnosti je hudebně pestřejší, rafinovanější i trvanlivější. Každopádně jde opět o nesmírně zábavný a správně vyšinutý koktejl a zajímavý tip pro milovníky neotřelé a originální hudby.