Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Kauan - Pirut

KauanPirut

Ruadek8.1.2014
Zdroj: flac
Posloucháno na: Ipod + Koss Porta Pro / Genius SW - v 2.1 1250 / Panasonic minisystem SA MP-15
VERDIKT: Posmutnělé album pro dlouhé zimní večery, nehovořící tak intenzivně, jako tomu bylo minule, přesto velmi příjemné a osobité.

Představme si Kauan, jehož název by se dal volně přeložit jako „Před dlouhými časy“. Tato parta byla založena v Rusku a v rozporu s názvem to před dlouhými časy nebylo, rok založení je 2005. Za tu dobu se ve skupině vystřídalo poměrně dost lidí a vše to vydržel pouze zakladatel a vlastně hlavní osoba – Anton Belov. Tento poměrně nadaný pán je hlavním mozkem kapely, zvládá poměrně slušný ansábl nástrojového parku a figuruje ve folk-metalové dvoj partě Helengard. Ta samotná prošla mým poslechem též, ale velmi brzy jsem došel k tomu, že její kvality zdaleka nedosahují úrovně Kauan a tudíž jsem se k desce brzy přestal vracet. Kauan hrají něco vzdáleně podobného Finským Tenhi, do čehož se parta postupně vyvinula od syrového doom metalového výraziva. Zajímavostí budiž fakt, že Kauan jsou Rusové zpívající a kompletně tvořící texty ve finštině.

 

Novinková deska je, myslím, v současnosti poměrně vidět. Přijde mi, že Kauan toho za svou poměrně krátkou existenci stihli říci mnoho a především předešlé dvě studiovky za to opravdu stály. Tvorba Kauan je prošpikována zvláštní poetikou severu, z jejich pomalé valivé hudby doslova hmatatelně cítíte studený vítr, který se prohání po bílých mezích. Postupem času se skupině podařilo dostat do skladeb poměrně velkou škálu emotivních vyhrávek, je příjemné sledovat vývoj a čím dál větší propracovanost skladeb (narážím na první desku Lumikuuro versus aktuální Pirut). Příjemná je přítomnost violy, která má své místo u Kauan už od prvopočátku. Postupem času se hudba stala košatější, méně hlučná a více přehledná a smyčcový nástroj od té doby příjemně kouzlí nové a nové motivy. A motivy, zcela prosté a jednoduché, ty jsou pro partu jejich typu hybnou silou.

 

kauan

 

V motivech se tu rozvíjí celkem osm skladeb, poprvé nepřesahujících stopáže deseti minut. Silná stránka alba je atmosféra a dobře vybraných několik melodických motivů, kterých špatný výběr může být zároveň stránkou nejslabší. Kauan si nehrají na nesmrtelné umění a hravě rozvíjejí pouze několik jednoduchých melodických linek, které střídavě vykresluje proměnlivé množství nástrojů. Na Pirut se povedlo vymyslet poměrně příjemné množství zapamatovatelných a dobře poslouchatelných skladeb, přesto si musím přiznat, že vysoko nasazenou laťku minulého Kuu.. se přeskočit nepodařilo. Pirut funguje jinak, nemá strhující pasáže jemných nástrojů, které – ačkoli tiše – působí na albu lavinu teskných emocí. A to je ona nejsilnější stránka Pirut, podobně jako Tenhi. Hudba nikterak složitá, která musí být silná v těch několika málo rozvinutých momentech. Pak bere dech.

 

 

Kauan natočili posmutnělý vzdech do zmrzlých plání, do padajícího listí. Z jejich hudby lze cítit vítr v korunách stromů, drobné klávesové etudy a ozvěny zurčícího potoka. Je to slabší ozvěna zimy než ozvěna minulá, přesto dílo kvalitní, u kterého si opět uvědomuji prostou věc: jak krásné je umět složit jednoduché skladby plné sychravých melodií a jak málo interpretů tohle zvládá.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Victimer / 8.1.14 12:53odpovědět

Kauan si poslechnu rád kdykoliv. Novinka určitě není jejich nejlepší deska, ale pořád mají co říct.

Ruadek / 8.1.14 14:22odpovědět

Naprosto souhlasím...

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky