Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

// Bylo 2. února 1959, když se na svahu hory Cholat Sjachyl (Mrtvá hora) zastavilo devět mladých životů. Zahynuli všichni, kdo se poslední noc rozhodli přespat na východním úbočí hory, asi 300m pod vrcholem. Výprava, kterou vedl Igor Djatlov a která byla pouhým tréninkem na chystanou polární misi, skončila tragicky. Přes záměrné maření vyšetřování ze strany sovětských pohlavárů, které nahrává tajné vojenské akci, existuje několik verzí jak expedice dospěla ke svému zániku. Od napadení domorodým kmenem Mansijů, přes následky infrazvuku, až po návštěvu UFO. Jasné je pouze to, že obyvatele stanu v noci něco strašně vyděsilo. Ze stanu vyběhli bosí nebo jen velmi málo oblečení, navíc rozřezanými dírami na boku, nikoli klasickým vchodem. Bylo potřeba co nejrychleji zmizet a vyhnout se jasné smrti, která si venku v kombinaci s krutým mrazem pro členy výpravy stejně přišla. Někteří zemřeli podchlazením, někteří na následky fatálních zranění. Kde k nim přišli? Co vyhnalo zkušené turisty uprostřed noci do mrazivé tmy? Co se vlastně tehdy stalo? //

Jedna z nejzahádnějších událostí putuje světem už přes padesát let. Otazníky, které sebou přináší jsou hlavními svody k nejrůznějším spekulacím a odlišnostem příběhu. Ten svůj se letos rozhodli odvyprávět také Kauan. Kapela, které podobně laděná záležitost může slušet. Kapela, která se za svou dobu existence dostala do pozice, kdy se o ní ví a kdy je snadno rozpoznatelná od ostatních. Původní fascinace tvorbou Tenhi je už sotva znatelná, Kauan si našli svou tvář. Ve spojení vzletné atmosféry, folklóru a doom metalu, s doteky ambientu a orchestrace. V jemné výpravnosti a lehkosti. Zlí jazykové pak poukáží na plochost a nevýraznost a svým způsobem mají také pravdu. Kauan jsou prostě Kauan. Finština zůstává jako hlavní kontakt se světem a jednotlivé desky nabízí velmi vkusně zvládnutá témata. Ta aktuální zřejmě to nejzajímavější.

"Sorni Nai" je jedním, padesát minut dlouhým monolitem, rozděleným do sedmi částí. Tuhá zima a dvacet pod nulou, to je jeho prostředí. Silný vítr komplikuje cestu na horské pláni, všichni jsou unaveni. Ale také šťastní lidé a dobří přátelé, nic nenapovídá tomu, co se má za pár hodin přihodit. Kauan se do tématu zakousli a zima je tak ze "Sorni Nai" cítit každým okamžikem. Ural, jeho melancholie studené dálavy a také skrytá bolest a smrt. I když není vidět, číhá na každém rohu. Nic není jisté, i když je nálada dobrá a na ušlé kilometry v podstatě ideální. Kauan tyhle nástrahy řeší po svém, kdy příběh v určitých chvílích zdramatizují, dají najevo neklid a nejistotu, ale nemají být potřebu brutální, ani šokující. Tyhle vlastnosti jim nejsou vlastní. Je to naopak křehká výpravnost, co zlehka kráčí sněhem a ukusuje si největší porci nálady. A právě do ní jsou citlivě přidány chvíle strachu a neobvyklých zvuků. Snad blížící se laviny a možná něčeho mnohem horšího...

"Sorni Nai" je smutná deska. Je o prolínání naděje a vzpomínek, které se ztratili ve vánici a které je težké vnímat jako ty, co už se nikdy nevrátí. Příběh alba hezky klouže po bílém nekonečnu, všímá si okolí a spojení expedice se světem. Člověk ovšem musí být ve správném nastavení. Ať už je nalomen dávným skonem kdesi v horách a zkouší se dozvědět další kousek "jiné" pravdy, nebo by měl být dobře obeznámen s tvorbou Kauan. Po hudební stránce "Sorni Nai" nijak nevybočuje. To spíš vybočovala minulá (retrospektivní) deska "Muistumia". Novinka se vymyká jen uchopením příběhu a schopností jej převyprávět. A to se Kauan podařilo. Ledy u toho sice nepraskají, nepraskají ani kosti zohavených těl, ale pojetí této kapely má svoje kouzlo.

Kauan podobně silné téma docela i potřebovali. Nechce se mi úplně říct, že by na svých předchozích albech nějak stagnovali, ale jistý druh tvůrčí únavy (hlavně na "Pirut") byl znát. Novinka tyhle malé šrámy na melancholické duši zahlazuje. Není nijak náročnou a složitě vstřebatelnou výpravou do neznáma. Jde obvyklými stezkami, i když nohy bolí a každý další krok hlubokým sněhem je nesmírně vyčerpávající. Vyžaduje ale své specifické prostředí, klidné a hloubavé, snad i trochu plytké, ale těch pár překážek a vyčítavých pohledů lze za moment smáznout. "Sorni Nai" je deska, která se povedla. Je to bezvadně odehraný děj, který má hlavu i patu a velice milý přístup ke zvuku. Hladí, šimrá, nebolí. Však zkuste nazout sněžnice a projít si pár kiláků ruskou tajgou.