Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Je třeba se v tomhle vedru trochu svlažit. K tomu dopomůže The Snow Bunker Tapes nejen svým názvem, ale především náplní, kterou nám Death In June letos nabídli. Respektive, kterou nám sám vynikající umělec Douglas Pearce nabídl.

Asi by se hodilo do začátku trochu slov o tom, kdo vlastně Douglas P. je, případně, co je celá kapela Death In June zač. Na druhou stranu mne obepíná pocit, že ti, co si rozklikli tento článek, přinejmenším tuší, o co jde, popřípadě jsou náležitě zasvěceni. Zbylé populaci popřeji mnoho štěstí při zdatném lovení informací přes vševědoucího strejdu gůgla. Stačí odkaz na wikipedii, což? Takže odhrňme bokem data, fakta, mýty a pověsti a vrhněme se do lůna desky nové – desky The Snow Bunker Tapes.

Ačkoliv nejsem pravidelným posluchačem této kapely a spíše se vracím k prvotním zásekům, z nichž největší přízeň mého přehrávače sklízí album The Guilty Have No Pride, stále po očku sleduji dění v tomto táboře. Čímž chci vlastně říct, že se mi nové album líbí, ale nechci předbíhat úděl článku. Takže hezky popořadě. Neochvějný tvrdošíjný neofolk líbivého a srozumitelného střihu. Daný žánr není mou krevní skupinou, ale když už se mi něco zalíbí, tak to zjevně stojí za to, …anebo právě naopak. Tato deska vane klidným líbezným vánkem, jako když ručka drahé milované bytosti svými něžnými prstíky přejíždí přes vaše tělo. Snaha mluvit o lásce? A proč ne, konec konců The Snow Bunker Tapes je album nabité emocemi, plné melancholie a křehkých pocitů. Nevidím proto důvod, proč se podobným výlevům vyhýbat a zapuzovat jejich invenci vedrat se na povrch. U této konejšivé hudby se totiž dá krásně snít a spřádat myšlenky. A nejen proto je počin výrazný a nezapomenutelný. Dávám přednost hudbě, která ve mně vzbuzuje něco víc, něco co podmiňuje určité stavy mysli, ať se jedná o jakýkoliv druh vnitřního rozpoložení. Chápejme tedy tuto nahrávku i jinak, než jen jako prosté plnění smlouvy s vydavatelem. Ona se totiž na první dojem zdá být jednoduchá a je možné, že mnohé ani nezaujme. Proč? Je to tak prosté. Pozastavte se, prosím, na chvilku ve svém vlastním shonu, posaďte se, uvolněte se, dejte větší prostor relaxaci a prostoduchému nicnedělání. Už to funguje? Jistě, že ano. Jak jinak také může uvolněná citlivá, dejme tomu i neofolková hudba zabírat. A nyní jsme u cíle.

Tahoun hudby je kytara, charakteristický Douglasův hlas a jemný doprovod ostatních nástrojů, které jen z jakéhosi pozadí utváří kulisu, aby samotný představitel neseděl jen tak naprázdno v tmavém závoji podia. Letošní Nick Cave je sice jiná liga, ale tvorba obou pánů se mi pocitově zdá být shodná, přinejmenším podobná. Hudbou sedí každý z umělců u jiného stolu, ale zážitek shledávám nemálo se překrývající. Možná kapku odvážné tvrzení, ale nadarmo bych jej nevyřkl. Mistr Pearce má můj obdiv už jen proto s jakým sveřepým přesvědčením propaguje svou kapelu. Je totiž jedním z posledních, kteří chápou, že symboly vyvolávající rozruch nemají jen jednostranné, omezené, politicky tupé a extrémistické vysvětlení. Toť ode mne vše.