Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Kauan a jejich melancholie. Podesáté, pojedenácté, záleží jak kdo počítá albové položky jejich už řádně nabyté diskografie. Dnes vlastně mezinárodní kapela aktuálně působící v hlavním městě Finska. A z Finska také pocházejí tři noví muzikanti, kteří loni doplnili manželskou dvojici Antona a Alinu Belovových. Nová sestava je tedy ustálená a jako taková je podepsaná pod čerstvou albovou zastávkou pojmenovanou Wayhome. Melancholie Kauan je doma prakticky všude. Ať už to bereme místopisně, tedy tam, kde autorská dvojice zrovna pobývala, nebo rozsahem jejich muziky jako takové. Má svůj klasický rukopis, zprvu nenápadný a možná i mělký, ale také schopný se pořádně zakousnout a emocionálně doslova rozebrat představivost jedince, který se do jejich tvorby naplno ponoří. Na první poslech to nevypadá, že by to byla melancholie bez hranic, je pokorná a drží se spíš při zemi.

Ale až roztáhne křídla a otevře se do hloubky, ukáže svou pravou krásu. Respektive, že jsou ji Kauan schopní naplno nechat rozeznít. Mám rád většinu jejich alb, ale jsou i taková, kdy mi kapela zní trochu bezkrevně a možná taky moc ploše. Na druhé straně barikády pak stojí desky jako Sorni Nai a Kaiho, které pro mě představují tvůrčí vrchol Kauan. Top jejich atmosférické kreativity a tíživě krásné melancholie. A jsem rád, že k této dvojici alb mohu směle přiřadit také novinku Wayhome. Dal jsem jí hodně poslechů, hodně společných hodin. Na různých místech a v různých situacích. Je to nesmírně uklidňující, klidně plynoucí i bouřivě se dmoucí nahrávka. Chtělo by se říct typičtí Kauan ve svých silnějších okamžicích.

A taky s klasickými projevy pomalu postupujících účinků dalších a dalších poslechů. Kauan je třeba vždycky vyhradit dostatek času a zvolit klidné, nerušivé prostředí. Pak už je to jenom na nich, jak jsou momentálně schopní vstoupit svým novým obrazotvorným příběhem do vašeho podvědomí. Od názvu Wayhome jsem čekal mnohé a domýšlel si návaznosti v rámci stěhovavé povahy kapely. Kousek od nás zuří válka, i tady se nabízelo jisté protnutí... Ale nechme to všechno na nás samotných, vzít si každý jeden z nás tento nový příběh za svůj a sledovat jen jeho symbolickou linku. Berme jej jako hudební ztvárnění cesty - dlouhé, toulavé nebo životní. A pak je to o síle domova jako místa, kam je vždy zvláštní, jedinečný pocit se vracet. Zkusme se držet aspoň této linie a v hlavě si rozehrát svoje malé pocitové představení. Kauan to jako vizuál umělecky pojali skrze kus látky, oblečení. Nabízí se třeba košile. Zprvu čistě bílá, pak obnošenější, špinavá, vlastně úplně jiná než na začátku. K nepoznání...

Wayhome je ve skutečnosti jedna padesátiminutová skladba rozdělená do osmi kapitol. Podobně jako u jiných desek kapely, zde se krásně nabízí zimní uralský výstup Sorni Nai. Právě mezi desky Sorni Nai a Kaiho bych její atmosférou novinku Kauan zařadil. Je dráždivě jemná, nejednou přeberou hlavní dějovou linii klávesy, ale taky se u ní párkrát sevře hrdlo a nebe se najednou rychle zatáhne. Zkrátka platí nechat Kauan vyprávět a pořádně rozehrát. Těch speciálních okamžiků je na Wayhome celá řada. Jistě, že budeme chvilkově usínat, ale pak nás probudí zvrásněná a bojovnější povaha jinak velmi krotké kapely. Wayhome je po stránce emocí opět hodně výživná záležitost.

Ty klávesy zní někdy až tak prostě a přitom uhrančivě, že by jednomu našemu hitmakerovi co rád sbírá céčka možná spadla druhá i třetí brada. U Kauan to však není o lacinosti, ale patří to ke křehkosti a zranitelnosti, které jsou kapele vlastní. Když už se vezme na tu melancholii hrubá záplata, jako třeba v tom nejostřejším díle nové mozaiky, v haste / ascend, sami uslyšíte, že vztek Kauan je prostě jiný, než ten, který se cedí skrze zuby. Spíš je to naštvání a chuť se kousnout do rtu, trochu upustit páru. Hudebně i vokálně tomu dát víc podzemí, ale jinak se dále toulat po obláčcích a dlouze se dívat, jak se tohle vyprávění tvaruje. Album nenudí, nestrádá po kompoziční stránce, na konci ideálně graduje právě skladbami haste / ascend a embrace / repel, které mi přijdou z novinky jako ty nejpovedenější.

Tohle je ale subjektivní pocit, který nezapadá do celistvosti příběhu. Mohl bych jmenovat další a v podstatě všechny části Wayhome. Jak krásně vygraduje soothe / sear například. Jenom zopakuji to, co jsem psal výše. Dejte Kauan čas a nechte je pořádně rozehrát, co mají na srdci. Jakmile to začne učinkovat, objevíte, že Wayhome ukrývá mnohé a že tahle hudba jde skutečně od srdce. Já jsem ve fázi, kdy jsem konečně dospěl k sepsání těchto řádků, ale zároveň si uvědomuji, že bych měl nechat tohle album ještě dál učinkovat. Nicméně si stojím za tím, že jeho pravé poslání jsem objevil a bylo mi předáno. Wayhome si soukromě řadím po bok nejsilnějších počinů kapely s tím, že Sorni Nai si nechám na prvním místě. Pokud máte chuť, tahle nová melancholie opravdu stojí za to.