Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

gummi onkel Garmfrost:
Tvorba Kaviárů je na rozdíl od nahrávek vycházejících pod logem Necrocock více rajcovní. Není tolik zaměřená na rozklad, smrt a hnilobu. Všemu vládnou choutky bizarní, úchylné… Bráno z pohledu většinové společnosti. Společnost sama nemocná a plna rozkladu se urologicky či fekálnímu fetišismu oddává za zdmi svých domácností a na venek se tváří většinou pohoršeně či odmítavě. Tom takový není a jezdí za zážitky světem křížem krážem. Na nové desce Hotel Inkontinental ale v podstatě zůstává doma, jen si občas odskočí do sousedního Německa a v jednom případě Asie.

Po delší odmlce sexuálně vyprahlý Tom Necrocock vypustil do světa jednu ze svých lyricky nejodvážnějších nahrávek. Je natlakovaná od prvního taktu titulní skladby až po éterický závěrečnou Zuzano… Společnost mu už tradičně dělá basák Sambar, za bubny spatřujeme Honzu Kapáka, který Tomově muzice krásně prospívá. Dodává jí parádní tah na branku, nebojí se však ani tanečních rytmů. Z dalších aktérů divokého divadla Kaviar Kavalier je nutno vyzdvihnout divoce rozvernou Nazaru Bokaz či samotného Frantu Štorma. Jeho chraplák zdobí razantní FKK Zone. Ta je v závěru pěkně divoká. Sólová vyhrávka s Kapákovými bubny a Štormovým hlasem příjemně evokuje Master`s Hammer. Bráno samozřejmě s nadhledem. Ostatně syntezátory a Tomův hlas si s písní dělá, co si zamane. Ač je Hotel Inkontinental ze začátku pěkně ostrý (zdánlivě), postupně se slova chopí lascivní melodie a vláčnější tempo. Ač říkáme při každé nahrávce, že je když ne zrovna nejlepší, tak minimálně vynikající, je Hotel Inkontinental opět vysoce nakažlivý. Je napěchován hitovými skladbami se svěží atmosférou. Pouze Tom umí roztomile zpívat o tak strašných věcech, jako je únos nebo znásilnění (Něco zlého se tu chystá) a rozverně pobrukovat o fekální šlamastice (Miserere).

Deska je postavena na kytarách a syntezátorech. Je plná kýče i umění. Je plna moderních mašinek i retro synťáků. Právě tak i přírodních zvuků, vzdychání a křičení či zurčení moče do járku… Tom si na každé své nahrávce dává velice záležet. A to samozřejmě i tentokrát. Zvukově i graficky je opět moc příjemně ošetřena. Prostě Kaviar Kavalier v celé své kráse. Můžete se ušklíbat na některými praktikami, kterým Kaviáři holdují, ale vše se srovná u nádherných harmonií a typicky uhrančivých zpěvech. Komu chybí temnota a morbidita, nechť si počká na další desku pod hlavičkou Necrocock, nebo si Hotel Inkontinental poslechne pořádně…

urinieren onkel Victimer:
Až se tomu nechce věřit, ale průvan staré ordinace Kaviar Kavalier zavál naposledy v roce 2012. Od té doby bylo větráno jen krátce loni, kdy Necrocock vyjel z garáže ve svém voze, neboť bylo třeba nechat ošetřit milou v hitovce Exstirpace karunkuly. Jinak byl klid. Tom přistupuje ke Kaviar Kavalier s větší rozvahou a alba vychází s větším odstupem jako v případě sólové tvorby, kdy je prezentován tu jako vášnivý mykolog, poté jako chlípný vyšetřující a jindy zase jako sběratel poruch osobnosti v psychiatrických pavilonech. Kaviar Kavalier má přece jen užší prostor k vyjádření. Cestování, sexturismus a s tím spojené obscénnosti. I s novinkou Hotel Inkontinental je tomu stejně, jen s tím dodatkem, že poslední položce bylo právě na novém albu dáno shůry opravdu měrou vrchovatou.

Minulé album na to šlo víc ze široka, novinka je věrna podstatě věci. Starým poctivým sexuelním radovánkám, kam se běžný postelový vrzal nedostane ani ve svých nejdivočejších snech. Už ten, až do data vydání dobře utajovaný název Hotel Inkontinental, jako by naznačoval, že máme co do činění s Kaviáry trpícími maximální chlípností. A to je dobře. I když nechceme mít doma úplně všechno, jako třeba po bytě hnědé skrvny, tak fakt, že jsou venku noví Kaviar Kavalier, přebíjí vše ostatní. Hotel Inkontinental je bizarní sbírka nakoplých skladeb, kdy po čase každá z nich vyjeví své skryté tajemství. Blahodárný účinek prvních poslechů je pořád stejně opojný, ale znovu jsem (jako v případě Martyria) uvítal, že mi deska leze pod kůži poněkud pomalu. Nebo aspoň pomaleji, než jsem čekal. Až pak... to zase začalo.

Můj vztah k novince Kaviar Kavalier cca po měsíci? Mile nekonfliktní, hezky uhlazený, zarovnaný. A drze vilný. Některé útržky textů opět nejdou vyndat z hlavy a už nikdy nepůjdou. Zase zlidoví, zase se budou donekonečna vracet. Vedle Exstirpace karunkuly je nejvíc rozdováděná mrška Nikdo tu není, nebo taky Miserere (Tomův hlubší vokál pořád funguje). Kus šťavnaté spontánnosti jsem našel ve skladbách, které jsem měl původně ve druhém sledu, ale krásně se vyprsily. Až pak jsem zjistil, že Můj úd není v pořádku, že bych se měl dát na Dogging, páč praktikovat venkovní sex nebude tak na obtíž, jako spíš spolupráce s jistým panem Opletalem, jenž má v autě dobře schovaný vražedný vzkaz. Bylo mi ctí si zakrákat s Františkem Štormem v FKK zone a být zas o něco víc free, a od věci není ani mrkat přes klíčovou dírku na školní záchod. Tam se taky dějí věci...

Je pravda, že k Musik Aus Ordinationen chovám natolik vřelý vztah, že jej už asi nikdy nic nenaruší a nejspíš to nebude umět ani novinka. I tak je Hotel Inkontinental víc než příjemným společníkem na povzbuzení mysli, kterou je zas po čase milé šponovat až do krajností. Tedy přesně tam, kam chodím jen velmi zřídka a běžně s jednou rukou na spoušti a druhou v nočníku. Poslech desek Kaviar Kavalier mě na pár týdnů mění z klidného strýce a prkenného milovníka ve vášnivého vypravěče s chlípnou mocí. Má to svůj nezaměnitelný účel.