Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Švýcarská kapela Phased působí na scéně od roku 1997 a od té doby se může pochlubit pěti řadovými alby. Moje cesta pravděpodobně začne i skončí u letošní novinky nazvané Aeon. Nějak nenacházím důvody k dalším poslechům a proto bude lepší se zavčas a v dobrém rozejít.

Phased se zarytě drží svého řemesla a dbají na bonton stylu. V jejich oboru si mohou dovolit absenci složitých kompozic a k úspěchu jim stačí jednoduché skladby nenáročné na techniku. Jediné, co se vyžaduje, je vytrvalost a dojem monotónního přemílání faktů. Do karet jim určitě hraje současná popularita pomalých stylů, kde se až tak nedbá na vytříbený styl. Vše důležité obstará těžký, zpomalený čas zabíjený atmosférou znuděné hospody.

K pochopení alba Aeon (kolik kapel už použilo tento název?) tak stačí mít rád výše zmíněné, k tomu ocenit podladěnej vercajk a skladby plné jednoduchých riffů, které často vyhasnou do podoby tichého pekla beze špetky rytmu. Phased se rádi pokládají na klidnou hladinu droneových studií, častěji však vystupují na břeh a hlodají skálu neúprosným hoblováním. Příjemně překvapí sporadické sólo, které se tu a tam objeví a vnese do skromného bahna trošku vzrušení. Hledat v Aeon něco složitého by bylo ztrátou času. Po chvilce poslechu většinu trkne zřejmá podobnost se starými Black Sabbath, ale anglická legenda je oproti Phased kapelou tvořivou a hravou. I jejich specifická atmosféra je jedinečná. Naopak Phased jsou ve své poloze zaměnitelní a atmosféra je řídká jako 20 000 metrů nad zemí. Poslech Aeon po čase nabývá rozměru až rituálního, kdy se monotónním opakování manter posluchač dostane do stadia poslušnosti a smíření.

Jen těžko zde nacházím něco, čím bych v sobě probudil hlad po dalších minutách bručivého potácení se v kruhu. Výrazné nápady nikde, obšlehnuté postupy omlouvá jen láska ke stejným zdrojům, jaké už řadu let zvolna vysychají. Občas se sice stane, že mi některý motiv zacinká na strunu sympatií, ale v moři pochmurně prázdné fantazie se hlubší vztah nerozvíjí. Z toho mála, co se dá nazvat jako zajímavé, je to určitě zpěv, který nepatří k těm nejosobitějším, ale přece jen stojí za zmínku. Na jednu stranu vystupuje v roli pouťového vyvolávače, který se beze studu prochází mezi zmatenou sebrankou a oblbuje svým hlasem lidi se slabou vůlí. V jiném případě se stahuje do pozice tichého našeptávače a podprahově zasahuje do proudu zvukové strohosti.

Určitou přitažlivost ale albu upřít nelze. Hlavně ze začátku to krásně po sabbatovsku bručí, skladby jsou jednoduché a přehledné. Právě tyto vlastnosti však způsobují postupnou otupělost a ztrátu naděje, že je tam něco víc. Je to album stylově věrné a proto jen pro úzký okruh znalců.