Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Doby, kdy jsem Pain of Salvation (dále PoS) bezmezně a nekriticky obdivoval, pomalu zarůstají vousem. Dvojice alb “Road Salt One+Two” navzdory mé počáteční skepsi nakonec získala v mém srdci svůj koutek, ale ne tak velký a pravidelně větraný, jak tomu je v případě předchozích alb. Postupný rozpad sestavy, z níž nezůstal kromě Daniela kámen na kameni, mé ochabující oddanosti také mnoho neprospěl. Nicméně respekt a určitou slabost k této kapele chovám i nadále. Vlastně i ten “Road Salt One” jsem nedávno protočil a bylo to fajn. “Falling Home” novou studiovkou je a není - aktuální skladatelské rozpoložení kapely reprezentuje pouze jeden song, vše ostatní už jsme v jiné formě mohli slyšet v minulosti. I proto mi trochu trvalo, než jsem si k albu našel cestu.

Album akustických verzí vlastních skladeb se v diskografii PoS nevyskytuje poprvé. Nicméně, s dávným živákem “12:5” lze paralely nacházet se stejným úspěchem jako rozdíly. Studiové provedení dostalo tentokrát přednost před živým přednesem. Nový kabát především autorských věcí není překvapením, ale oproti minulosti je kladen důraz spíše na civilní projev a regulérní přehrání struktur skladeb. Hračičkovské improvizace a medley sekvence nejsou  tak úplně na pořadu dne. Máme tu tedy odlišný přístup k té samé věci, a proto je snadné konstatovat, že se PoS zas tolik neopakují. Zvlášť když si uvědomíme, že dvojího předělání se dočkala jen “Chain Sling”.

Akustické verze některým skladbám pomohly, některým naopak ubraly z naléhavosti. Tak to zkrátka většinou bývá. Album nezačíná příliš šťastně, “Stress” může být příkladem méně záživné verze jinak solidní skladby (PoS se zde vrátili nejhlouběji v diskografii, až k debutu), kde výrazněji zaujme hlavně žabácká vokální legrácka v první polovině písně. Podobné pocity ve mě vyvolává “Mrs. Modern Mother Mary” v závěru alba. Ač se snažím neohlížet se po původních proporcích, z hlavy je úplně vypudit zkrátka nejde. A v tomto případě chybí razance originálu, jakož i tah na branku.

Další zástupce mírných zklamání z řad předělávek na albu nenacházím, snad jen výběr skladby “Perfect Day” Lou Reeda, ale to jen proto, že jsem nepřítel takových ohraných záležitostí. Třeba takovou “Halelujah” Leonarda Cohena na “Ending Themes…” od jisté doby rovnou přeskakuji. Ale sympatickým provedením je přítomnost Reedovy písničky na albu ospravedlněna, Daniel se jí vokálně ujal velice zdatně a pokud bych na ní mohl něco vypíchnout, bude to určitě její vnitřní napětí, které se kapele podařilo vměstnat mezi noty. Zcela opačné nálady vyvolává odvážná interpretace “Holy Diver” od Dia. Je to jako ocitnout se v jazzovém baru, pohrávat si s kapkou whisky na jazyku a přemýšlet, jestli by z toho Ronniemu nenaskočila kopřivka. Nebýt notoricky známého textu, věřím tomu, že 8 z 10 znalců Diovy tvorby narazí. Andy Rehfeldt (tudíž i redakční kolega Bhut) by z tohoto přepracování heavy metalové klasiky určitě měl radost.

Potěšení je na místě i v případě dalších položek na albu a vůbec nevadí, že se nejedná o takové senzace. Máme tu ryzí křehkost ztělesněnou v patetické “1979”, připomenutí “Remedy Lane” v podobě “Chain Sling”, kterou skvělým způsobem pozvedává kontrast expresivního zpěvu frontmana a uhlazeného popového hlasu (a teď se snad nepletu) Ragnara Zolberga, nebo strhující verzi “Spitfall”, která se plíží snad ještě záludněji než na “Scarsick”. Danielův jed je krapet jedovatější, rapování kapku naléhavější. “Spitfall” řadím k vrcholům celé této kolekce.

Titulní skladbu se mi naproti tomu moc vyzdvihovat nechce. S takovou jednoduchou halekačkou díru do hlav svých fanoušků PoS určitě neudělají. Ve skladbě postrádám uvolněnost a především nápad a melodii hodnou jména tvůrců tohoto alba. Ale čert to vem, jedna vlaštovka jaro nedělá. Doufejme, že tahle byla jen zbloudilá a dezoirentovaná z předchozího turnusu. Zítřky vyhlížím s nadějí, že regulérní album naruší houževnatost toho vousu.