Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

KODDN je kapela, o které toho v detailu moc nevím. Snad jen to, že jsou tři, že jsou z Brna, že ten jejich název znamená asi něco jako Kluci od dolního nádraží (asi…) a že poměrně pravidelně napíšou docela sympatický mail, když vydají novou muziku, když k ní natočí klip nebo když se uděje něco nového. V záplavě dalších podobných zpráv se ne vždy dařilo poslechnout pozorněji to, co vyšlo, což tentokrát dopadlo hlavně asi proto, že EP v rozsahu pěti skladeb včetně dvouminutového intra je vlastně naprosto ideální pozvánka k poznání toho, co kapela hraje. Čímž hned tako v úvodu otvírám karty a říkám jasně, že poslechem nahrávky nic neztratíte a velmi pravděpodobně víc získáte, pokud máte rádi ostřejší kytarovou muziku. Minimálně z toho pohledu, že si doplníte přehled o jednu docela zajímavou domácí rockovou kapelu.

Pro mě prvním impulzem začít se deskou zabývat víc byla její tematika, kterou lze do jisté míry odvodit už z názvu některých skladeb (Ministerstvo pravdy, Zlo,…) a která je snadno vstřebatelná především díky českým textům. Nejsem přesvědčen, že kluci jsou vyloženě talentovaní textaři, místy to drhne a čeština se vzpírá jejich snaze vecpat ji do harmonického celku, ale oceňuji snahu a odvahu se do toho pustit. Témata jsou orwellovská, ryze současná a jsem vlastně rád za každou kapelu, která je ochotna zpracovat aktuální společenskou mizérii - ze všeho nejvíc mizérii těch, kteří se považují za elity. KODDN z tohoto pohledu představují jistou formu protestu – proti establishmentu, proti manipulacím, proti totalitním praktikám, které se překvapivě vrací do hry – a vlastně tak naplňují jednu z podstatných vlastností rockového žánru.

Zdi nestojí navěky, ale bludiště se pořád zvětšuje.

Co se zboří, to znovu vyroste, jen pod jiným jménem, v jiné formě, jiném čase. Každá zlámaná zeď odhalí další. Někdy se posuneš blíž k východu, jindy jen najdeš ještě hlubší chodby. Otázka není kudy jít, ale proč. A jestli ještě chceme ven.

Hudební formou je ostrá kytarová muzika s nasekanými rytmy, v níž najdete prvky hardcoru, metalcoru a třeba i matematiky, když ji budete hledat.  Vzhledem k tříčlenné sestavě je produkce taková lehce vyhublá, tvořená kytarou, baskytarou a bicími, kterým někde víc a někde míň sekunduje elektronika, na druhou stranu k jejich spíš syrovému projevu to docela sedí a přeprodukovanost by zcela jistě ubrala na uvěřitelnosti. Ruku v ruce s tím jde i rytmická a skladatelská složitost, která je za mě docela fajn, ale ne vždy se daří spojit vše do jednoho přirozeného celku. Zvraty mezi rychlejšími a melodičtějšími pasážemi občas připomínají matku točenou přes závit (hlavně Tep doby), drhnou a chybí jim kompoziční lehkost. Z mého osobního pohledu to má souvislost i s vokální linkou, která chodí od hardcorového řevu (můj favorit) přes čistý zpěv až jakousi formu rapu / recitace, což ne vždy funguje úplně dobře. Kapela jakoby si nejvíc byla jistá v přímočarých, vyloženě nasraných pasážích, ale jak začne sklouzávat do intelektuálního rozjímání, zavání naivitou a lehkou triviálností. Ostatně něco podobného je znát i v textech, které jak jsem psal výše, mají vzhledem k tematice můj respekt, ale jistá forma odstupu, náznaku a ponechání prostoru pro posluchače by jim prospěla.

Nahrávka má v souladu se svým naturelem docela ostrý zvuk, který čím jsem starší, tím méně vyhledávám, ale asi dokážu pochopit, že ho někdo tak chtěl. Vzhledem k její délce (18 minut) je to porce, kterou lze vstřebat bez vnitřního krvácení, což ostatně platí i o muzice. Nad jisté stereotypy a skladatelská škobrtnutí se lze v pohodě povznést a naopak lze ocenit tematickou podstatu a místy velmi silnou, dystopickou atmosféru alba (Ministerstvo pravdy). Poslechem tedy určitě nic neztratíte, právě naopak.