Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Jakmile vyšla Jirkova recenze na aktuální album Cult Of Luna, zmínil v ní důležitou věc, a to poznámku o určitém typu alb (kapel), které by se měly podrobit prohlídce kritickým hledím až s řádným odstupem. S odstupem, kdy si materiál definitivně sedne v celém kontextu tvorby zásadní kapely a člověk si je konečně schopen vytvořit upřímný názor odpovídající realitě. Nechme ale Cult Of Luna stranou, protože teď je tu s námi kapela skutečně kultovní, aniž by to potřebovala zmínit ve svém názvu. Depeche Mode se po čtyřech letech vrací s novou deskou Delta Machine. A sám jsem zvědav jak na ni budu pohlížet za rok, dva či pět let.

Hned v názvu se ukrývá odpověď na otázku, co nás na albu čeká. Aneb uvědomění si samotných Depeche Mode co jejich hudbu činí nejvíce přitažlivou a přitom nejživelnější, tedy spojení chladu elektroniky a odvázaného rytmu blues. Elektro - blues, to je Delta Machine, to jsou tiskovčí mluvčí kapely a snad i příležitostný hráč na klávesy - Andy Fletcher, nestárnoucí leader ohebný jako kočka - Dave Gahan a autor většiny skladeb, sběratel starých synťáků - Martin Gore. Poslání alba je tak nad slunce jasné. Pokud se na minulém počinu Sounds Of The Universe zdáli Depeche Mode až příliš zahledění do experimentů s analogovými nástroji a hrou na spojení Kraftwerk a jich samotných, což ve výsledku přineslo neslané nemastné album, tak Depeche Mode dnes jsou mnohem více zaměření na vlastní podstatu a jistě i mnohem specifičtější pro fans, kteří kolem kapely jen zlehka našlapují.

Nové album neznamená nutně stop starým typům elektronických pomůcek, neznamená stop ani všem experimentům, protože právě tohle je cesta Depeche Mode po odchodu Wildera, tedy hledání a více tvůrčí svobody. Tam, kde Ultra navazovalo na tradici, další alba přinášejí velmi rozdílné pohledy na to, jak mohou kultovní chlapci z Basildonu znít. Novinka je smířlivějším albem, než jeho předchůdce, svým způsobem se tím připomenutím "pravého depešáctví" řadí po bok Playing The Angel. Každopádně vedle nové nálady 2013 se díky Delta Machine podíváme i zpět, někam na přelom dekád s osmičkou a devítkou na začátku číslování. Ano, alba jako Songs Of Faith And Devotion (blues a gospel aroma) nebo Violator a Black Celebration (obal alba je víc než výmluvný), lze na novince skutečně vystopovat, byť jsou dnešní skladby v mnohém jiné. Především už nelze čekat album hitů jako v minulosti. Čekat lze kolekci vyrovnaných písní, které Depeche Mode v posledních letech zdobí mnohem více, než alba s třemi stadionovými hity a pak o něco horší produkcí. 

Aktuální sbírka sebou nese silné momenty v podobě skladeb jako Angel (pohříchu vydané ještě před vydáním jako doprovod ke studio traileru), druhé singlovky Soothe My Soul nebo Gahanovy Should Be Higher. V dvou prvně jmenovaných je víc jak dobře slyšet proklamovaný blues odér a v té třetí zas Gahan omračuje výškou svého vokálu. Co se týká dalšího silného otisku blues, opomenout se nesmí skladba Slow, ani závěrečná (ve finále až deadcandanceovsky klenutá) Goodbye. Na konec osmdesátek pak lze vzpomenout pomocí Alone, Secret To The End, nebo úvodního temného kousku Welcome To My World, postupem času narůstajícího do podoby skutečně povedeného otvíráku, který v dnešní době funguje i formou právě započatých koncertů. Depeche Mode nahráli album, které roste před očima z poněkud uťáplého průletu kariérou v pozoruhodné a osobité dílo. Dílo patřičně temné, místy až gotické, s neustálým nervním nábojem a hlavně s všudypřítomným odleskem duše amerického venkova a jeho bluesování. Tradičně netradiční, svojští i experimentální. Delta Machine neznamená přelom, ani neočekávanou kapitolu kapely, ale reprezentativní vzorek, který lze označit jako to lepší, co Depeche Mode nahráli po odchodu hlavního tvůrce své tolik výrazné kultovní tváře.