Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Dva roky a nějaké drobné je to od doby, kdy jsme u nás recenzovali předchozí EP Welk téhle talentované německé metalové kapely a přesně tamtéž jsme se vyjadřovali v tom smyslu, že po dvou krátkých albech už by to konečně chtělo long-play desku. Asi to nebyly úplně naše prosby, co bylo vyslyšeno, ale bez ohledu na příčiny se nakonec podařilo a letos v září konečně došlo na plnohodnotnou nahrávku. A nejen to, protože jedním dechem je potřeba dodat, že došlo na plnohodnotnou a současně hodně dobrou nahrávku.

Prvním předpokladem, jak nepodlehnout panice hned v úvodu, je nutnost smířit se s tím, že Kora Winter zpívají v němčině (resp. řvou, protože kromě metalových kořenů vyrůstají ty další z hardcorového podhoubí). Což může – a docela to chápu – být pro mnohé stopka a nepřekonatelný problém, protože jen málo kapel a interpretů tenhle tvrdý jazyk dokázalo uplatnit a prosadit za hranicemi své über alles vlasti. Psali jsme to už u zmíněného EP – tahle kapela s němčinou pracovat umí, nebo to prostě dělá tak, že v posluchači nevzbuzuje odpor, nevím. Snadno by se nabízelo takové východisko, že hlavní slovo na desce mají kytary a vokál se pak v pohodě někde ztrácí, ale není to tak – řev je stejně dominantní a důležitý jako nástroje. Přesto to funguje. A nejen to, funguje to dvakrát, protože vokalisti jsou dva a buďto se střídají, doplňují, nebo nadrzouna valí oba zaráz.

Hudební stránka desky je výborná. Technicky na výši, nápaditá, dynamicky zasahující od poklidných atmo-pasáží (to v menší míře) po rychlopalné metalcorové sprinty plné vyhrávek a technických fines (to po většinu času). Kora Winter umí sekat svoje dílo na kusy, ale s přehledem a podřízeně tvrdým pravidlům, které si umí nastavit a respektovat jen ti dobří. A Kora Winter jsou dobří. Umí tuhle sekanou propojit nejen mezi nástroji, kdy kytarovým běhům po hmatníku sekundují úměrně tomu bicí a sebejistá basa, ale umí to propojit i s vokálními linkami tak, aby celek působil jako konzistentní a soudržné těleso, které se vzájemně podporuje a sleduje pouze jeden cíl – našlápnutou a sehranou skladbu.

Mohli bychom takhle pokračovat a všechno by mohlo vypadat skvěle, nebýt několika drobností, které radost zkazí, anebo můžou zkazit podle toho, co jsme ochotni si přiznat, nepřiznat a připustit. Tak předně muzika Kora Winter není ničím objevná, jakkoliv je sebejistá a hlavu má hrdě vztyčenou. Byli tu už jiní před nimi, takhle z partesu mě napadají raní Leprous v dobách, kdy ještě uměli zařvat (třeba Bilateral (2011) a starší) a už tehdy byla tahle norská kapela ještě o něco dál. V muzice Kora Winter můžete klidně zaslechnout vlivy Between Buried And Me a i tentokrát si asi bez potíží přiznáte, že jejich kvalit nedosahují. A klidně vás může napadnout řada dalších jmen z této scény, třeba protinožci Karnivool.

Druhou věcí, která výborné muzice příliš nesvědčí, je slyšitelně levná produkce. Zvuk by si zasloužil větší rozpočet, větší modernu, nějaké prověřené jméno světového formátu. Zkuste se zaposlouchat, zkuste najít někde utopené a nevýrazné bicí, zkuste si představit, že kytary by víc řezaly, že nástroje by zněly konkrétněji a měly kolem sebe trochu místa. Zkuste si představit ten zvuk prosvětlený a krystalicky čistý – tohle je totiž přesně ten typ muziky, který by si jej zasloužil. Poslední věcí je naprosto nečitelný font použitý v gaficky dost pochybném digipaku, ale tady chápu, že většině to bude dost jedno. Gut.

Takže? Takže dobrá muzika s nic moc zvukem v nic moc balení? Zhruba tak mi to celé vychází, přičemž muzika má jasně přednost a zbytek jen ukazuje tu věc, že rozdíl mezi dobrou prací a výbornou prací je obrovská hromada práce navíc. Ta tady někomu trošku protekla mezi prsty, ale pořád je potřeba mít na zřeteli, že se tu bavíme o kapele bez smlouvy, pro kterou některé věci už zkrátka můžou být mimo rámec nejen finanční reality.