Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

V informacích o albu píšu cosi o metalcoru, ale raději hned v úvodu upřesním, že berlínská formace Kora Winter je spíš taková metalová moderna. Něco podle vzoru Leprous nebo Between The Buried And Me, na což se sice odvolává kapela samotná (trochu neskromně), ale svůj díl pravdy mají a průsečíky můžete hledat právě tam.

Kora Winter existují krátce a stejně tak krátce doposud vydávají. V roce 2015 jim vyšlo první, šestiskladbové EP, na které v roce letošním navázalo další krátkometrážní album o skladbách čtyřech. Tedy teoreticky čtyřech, ale k tomu se ještě dostanu.

V balíku z Německa došla kromě 4-panelového digipaku s vypáleným cédéčkem i slušná hromádka tiskovin, zahrnující podrobnou informaci o albu i sólo vytištěné texty. Jsem asi staromódní, ale mě se to líbí. Líbí se mi, že se kapela snaží, že si na tom dává záležet a že se ještě něco takového děje. Když už jsme u těch textů, Kora Winter jedou v rodném jazyce a světe div se, nemám s tím vůbec žádný problém. Němčina je tragicky nezpěvný jazyk a jen málo komu se daří, aby to fungovalo. Tihle kluci to zvládají a jsem za to rád.

Hudebně se toho hodně točí kolem kytar, které jedou systémem brzda - plyn a jde jim to když ne na jedna, tak na jedna mínus určitě jo. Rozhodně nebudu tvrdit, že by Kora Winter objevovali extrémní kytarovou muziku, ale to, co se dostalo do nahrávky Welk, působí velmi přesvědčivým dojmem. Během desky jsem se vlastně ani jednou nepřistihl, že bych se nudil, přemýšlel nad tím, co se kapela snaží vymyslet nebo proč dělá to a ono. Přirozenost, uvěřitelnost a jasná představa toho, co chtějí hrát.

Další devízou jsou vokály. Jasně, je to core, takže řev (většinou), ale povedený, občas vyzpívaný, navíc ve zdravé míře zdvojovaný dalším hlasem. Opět nabývám dojmu, že takhle to má být a nevidím důvod se v tom vrtat nebo jakkoliv pochybovat. Lehký útěk k emo coru už je jen bonus, který si užívám a vítám, protože to já rád.

Kora Winter se prezentují i jako výteční muzikanti, i když v dnešní době nejde o žádné velké překvapení - mladých dříčů je plný internet. S noblesou až překvapivou zakomponovali do prvního songu saxofon, což by mohla být snadná úlitba (protože kde je saxofon, tam je umění, že jo), ale není tomu tak. Všechno zapadá hladce a občas mám dojem, jako bych poslouchal The Ocean.

Výjimkou z pravidla desky je třetí skladba ∞, kterou a capella nazpívala hostující Lisa Toh a pokud jsem hledal správně, jedná se o předělávku skladby Es war einmal ein Fischer od Alexandra, což mi - přiznávám - vůbec nic neříká. Ale je to na Youtube. Každopádně tahle položka do celkové soupisky nezapadá a i když proti provedení nenamítám ani popel, smysl mi uniká.

A tím se dostávám k hlavnímu problému - je toho málo. Tři skladby, i když výtečné, by si zasloužily další nálož. Minimálně produkce téhle kapely si o to žádá, protože jinak všechno zní až překvapivě dobře, a to včetně zvuku, který sice nese známky menšího rozpočtu, ale současně během post-produkce neztratil příliš mnoho ze svého objemu. Ostrý tak akorát.