Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Krallice - Porous Resonance Abyss

KrallicePorous Resonance Abyss

Sorgh23.5.2023
Zdroj: Bandcamp, Mp3
Posloucháno na: PC, Samsung A3
VERDIKT: Krallice byli a vždy budou velkou poslechovou výzvou. Přijít na kloub jejich myšlení, způsobu skládání a celé jejich filozofii znamená vzdát se reality a propadnout vnitřním běsům.

Přes jejich nespornou pracovitost jsem měl s jejich hudbou někdy akutní problémy, nebyl jsem s to proniknout a pochopit. Byl to takový poslechový bordel pro vyvolené. Avšak teď přichází dáma v modrém neboli nové album s podivným názvem Porous Resonance Abyss, které mě svými naprosto odlišnými tvary umění strhává do hladových hlubin vlastních útrob.

 

 

Máme co do činění se čtyřmi dlouhými skladbami, jejichž název se odlišuje pouze číslicí. Jinak všechny nesou stejné jméno jako celé album. Krallice se v nich prokazují coby pružné améby schopné roztodivných pohybů a manévrů. Od počátku budují silnou atmosféru, ale její vrtochy jsou zajímavé a nevypočitatelné. Trochu to vypadá, že se rozhodli využít všeho, co se během jejich kariéry naskytlo a udělali z toho takový lexikon hudební magie. Doposud jsem je měl zafixovány jako tvůrce složitých a někdy těžko uchopitelných konstruktů, ovšem tady se dozvídáme hodně o síle jednoduchého motivu obohaceného drobným detailem. Avšak kdo se bojí, že technické složitosti vyprchaly zcela, bojí se zbytečně. Hned první skladba se ukazuje jako mnohotvarý mechanismus, instrumentální hymnus plný temného ambientu, jemuž metal zatím jen hrozí za plotem. Nečekaně levný zvuk vesmírných kláves a efektů nadnáší tíživou náladu a posluchač zoufale čeká, kdy to teda přijde.


Prozradím, že v druhé kapitole. Tady se podoba blackových Krallice rozpíjí a nabírá kontury progresivního death metalu, který je neustále atakován fantaskní symfonikou. Divoké kytarové rifování se prolíná filmovým soundtrackem přistání na Měsíci. Vesmírná tématika téhle desky je mimořádná a vůbec k tomu nejsou potřeba slova. Je to fakt podivné, vlastně už musíme být zvyklí, nálada kolísá jako na horské dráze, ale zážitek je to silný. Dojem neskutečna graduje v momentě, kdy se tichem začne rozléhat ulverovské zvukové novátorství, to jsem ochoten popřít veškerý systém a propadnout chaosu. Stejné nadšení pokračuje uvnitř třetí propasti, která opět sahá ke klávesové poetice lidové školy umění. Jakoby jste vypustili Limbonic Art a do toho řezali divokou notu něčeho mezi blackem a death metalem. Souhra elektronického elementu a metalu, jemných momentů a brutálních pasáží tady dostává netušený smysl a srážka nelidských galaxií s matérií technického black metalu se nejeví jako ten nejhorší způsob zániku homo metalus.

 

I tak je příjemné album zakončit nějak citlivě. Závěrečný song je snový, ambientní kus, kterému sluší pozvolné odevzdání vlády kytarovým melodiím. Člověka ani nenapadá hledat vokální projev, tak dokonale instrumentální vyznění štymuje s konceptem alba. Skromný chrapot, který je slyšet ve druhém a třetím dějství, je spíš zvukovým podivínstvím než čímkoliv jiným.

 

Při zachování složitosti a nezbytných atributů kapely je album Porous Resonance Abyss  nesmírně návykové a skoro dokonalé. Možná je to správným nastavením zrcadel v jednotlivých propastech, která nám podávají plánovaný obraz. Někoho může oslovit disharmonické šílenství na způsob Blut Aus Nord, jiný ocení podivné zvukové experimenty připomínající Ulver nebo Ephel Duath. Když se pak do šíleného, dřevního mumraje přidají symfonické linky jako vytažené z budoáru Dimmu Borgir, máme tu koláž toho nejlepšího, co dům dal. Největším kumštem pak je všechno správně propojit, navázat a rozjet, aby nic nevrzalo. Hrozba v podobě dominantní orchestrální nástrahy byla zadušena v zárodku a stala se jen poslušným soudruhem sloužícím celku. Krallice to zvládli a já se klaním, co mi záda dovolí.



Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

David / 19.8.22 12:12

Dovolím si komentář týkající se především zvukové podoby nahrávky, respektive mého osobního pocitu ní. Když už Radek zmínil návratové album Tool, shodou okolností jsem si před několika dny pořídil jeho vinylovou edici https://www.discogs.com/release/24071501-Tool-Fear-Inoculum a během jednoho večera ji protočil v těsném závěsu za deskou C/C https://www.discogs.com/release/23675435-Porcupine-Tree-Closure-Continuation Není žádným tajemstvím, že alba Tool, i přes veškerý skladatelský um a instrumentální mistrovství autorů, zrovna nedisponují bůhvíjak oslnivou zvukovou kvalitou, což je ve stínu ohromného balíku peněz, které za produkcí takového Fear Innoculum stojí, minimálně s podivem, nicméně v porovnání s drtivou většinou současné produkce, řekněme „progresivního“ rocku/metalu, se stále jedná o velmi pěkný a vcelku bez problémů poslouchatelný nadprůměr… přímé srovnání s novinkou PT ale naplno odhaluje nedostatky, které desku Tool degradují kamsi na úroveň Potěmkinovy vesnice. Velmi limitovaná dynamika, detaily topící se kdesi hluboko uvnitř zvukové masy, omezená šířka i hloubka scény… Oproti tomu C/C zní jako polité elixírem života. Tepající, volně dýchající, plné drobných laskomin, které je radost s každým dalším poslechem postupně rozkrývat a vyzobávat jako ty nejlepší kousky z babiččiny bonboniéry. Přesně, jak napsal Jirka… „Porcupine Tree a samozřejmě Steven Wilson jsou v tomto hledu hrozně moc napřed, daleko před zbytkem scény.“

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky