Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Krief De Soli - Procul Este, Profani...

Krief De SoliProcul Este, Profani...

Bhut2.2.2010
Zdroj: mp3 (320 Kbps)
Posloucháno na: PC, Accord 2.1 SW 1800 EU, 2x13W + 1x30W
VERDIKT: Debutová práce nového funeral doom metalového spolku. Nic naplat, tuctová vycpávka, která se v davu podobných ztrácí.

Zbrusu nová kanadská kapela KRIEF DE SOLI dala o sobě vědět první deskou. Na svém debutu „Procul Este, Profani…“ ukázala směr, kterým se hodlá ubírat. Abych byl přesnější, jedná se o one-man projekt. Z tohoto faktu tedy vyplývá, že veškeré nástroje a vokální plochy na počinu nahrála jedna osoba. Její tvář dosud nebylo možné spatřit a biografii této osoby též neznáme. Můžeme se spokojit jen se jménem, či snad pseudonymem Egregoir de Sang. Tento človíček svůj projekt pokřtil jako Krief de Soli, což je použito z anglického znění The Grief Of Solitude (smutek samoty). Jak už ze samotného názvu vyplývá, bude se jednat o něco pomalého – smutného. Mnozí jistě již tuší, že na paškálu se nyní objevil doom metal. Ano, je to tak, ovšem ne tak docela. Nálada, kterou vytváří toto hudební těleso, se lépe odráží ve škatulce s nápisem funeral doom metal. Taktéž mohu dodat jistou příkrasu ambientu. Pro debut byla zvolena trojice ochutnávek. Tři písně, které svou délkou nejdou pod patnáct minut! Posluchač se ocitne v osidlech deprese, chmuru, žalu, bolesti a majestátného smutku. Umělec tvořící tuto hudbu zvolil vskutku pohřební tempo, jak už to u kapel hrajících tento styl bývá. Nebál se trochu zaexperimentovat s ambientními vstupy a příkrasami. Deska tedy vyznívá dosti temně a tajemně. Jenže podobných uskupení a nahrávek najdeme nepřeberné množství. Posluchač se tedy nesetká s ničím neobvyklým, či novým. Proto se musí spokojit s průměrným funerálem. Jistou jiskrou zůstávají klávesové plochy a jejich rozličné použití, ale i to nepříliš vyniká. Typickým rysem tohoto hudebního resortu je délka skladeb, proto se nelze příliš divit zvolené stopáže. Ovšem po jisté době nastává nuda a uspávání. Samozřejmě, že se může jednat o záměr, ale v podobných písních posluchač vyhledává spíše pestrost a proměnlivost. Nehodlám tedy příliš horlivě a detailně studovat tento počin, vždyť je to teprve debut. Uvidíme, čím se autor vytáhne na příští desce.

 

Prvotní skladbu rozeznívají klávesy a symfonie v doprovodu bití zvonu. Záhy se přidá hororový šepot. Chvíli před druhou minutou se přidají bicí. Ty nastolí ono pochmurné pohřební tempo a mrazivou náladu společně s growlingovým zpěvem. Ve třetí minutě a přibližně pětadvacáté vteřině se přidá el. kytara. Nastává poměrně apokalypticky znějící pasáž, do které občas vstoupí rychlejší hra na bicí nástroje. Druhá věc se nebojí být ještě pomalejší a utahanější než její předskokan. Začíná hrou na piano, později se přidají metalové nástroje – bicí a kytara a taktéž i zpěv. V deváté minutě svého trvání promění svůj dosavadní styl, který ovšem nenechá dlouho působit a tak se vrátí do svých předurčených kolejí. Závěrečný song je ryze instrumentální. Zdá se býti daleko pestřejší než ostatní dvě skladby. Začíná hrou na akustickou kytaru, ke které se připojí varhaní tóny. Zanedlouho svůj hlas rozezní i bicí a el. kytara. Skladba utvoří přijatelnější atmosféru. V šesté minutě a zhruba čtyřicáté vteřině se rozezní pouhé piano. Později se do písně zapojí i klávesy. Těsně před samým koncem své struny uvede v činnost i harfa, která je tak velmi působivým zpestřením.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Pepa9 / 2.12.22 10:58

Ahoj, musím zde úplně výjimečně zareagovat na recenzi. Toast jsem si pustil úplně náhodně při letu Qatar airways (nepochopitelné, co mají v nabídce hudby:-)) NY i Crazy Horse mám naposlouchané až na půdu a vím, co od nich čekat. Když jsem však uslyšel Toast, prostor a čas se rozplynul a zůstalo jen tady a teď. Neskutečná síla, jediné, na co jsem se vzmohl, bylo utřít slzu, která mi vhrkla do očí. A stále to gradovalo. Až ke dvěma posledním "peckám", How Ya Doin (takto jedné z nejniternějších písní) a Boom boom boom. Takže jsem to poslouchal stále dokola a než jsem se vrátil domů, už jsem měl na stole koupený vinyl. Je to rozhrkané, neučesané (jako vždy), ale hluboké a opravdové. Každopádně se Toast po třetím poslechu stal jednou z mých nejdůležitějších desek vůbec. Nevím, čím to je a proč to je, ale to není vůbec na místě, protože s tím stejně nemohu nic dělat a po pár tónech jsem na cestě po všehomíru. Tak mi to nedalo a musel jsem sem připsat doušku. S touto deskou Young asi nezboří hitparády, ale sáhl s ní hodně hluboko ku srdci. A teď tedy k tomu vinylu:-) Nelhali. Je to nejhůře zpracovaný vinyl, který jsem za poslední léta viděl. Obal, kde jsou špatně čitelné nápisy, vrátit obsah do obalu je nadlidský úkol. Vtipné je, že má výtisk tři strany a čtvrtá je prázdná:-) O gramáži ani nemluvím. A zvuk eeeh... nooo.. tak jako... oni se to jednou jistě naučí. Jako by tím chtěl vydavatel podtrhnout výjimečnost nahrávky. Protože když se podaří vytáhnout desku z obalu, nezlomit jí při tom, nasadit jí na talíř, přenoska se zahryzne a kytara zaržá, to je věru událost hodná povstání Fénixe z popela.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky