Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Zaplať Mahen a Big Beng! za to

Skutečně je třeba poděkovat tomuto básníkovi, jenž ukončil svůj život vlastní rukou. Docela se to sem i hodí. Smrt k TYPE O NEGATIVE odjakživa patřila a dokud nepřišla ta zničující zpráva o skonu velkého Petera, bylo s ní zacházeno všelijak. Abych se však vrátil k mistru Mahenovi... Je tomu již drahně let, co mi připadaly návštěvy hudební knihovny v Brně, opatřené jménem právě tohoto autora, jako vhodná záminka k minimalizování návštěv školní budovy. Vedle mnohých, dobrému vychování se příčících nahrávek, které se kupodivu daly v místě knihovny dohledat, mne praštil do očí obal dvou vášnivě se líbajících žen. A protože jsem v rámci mimoškolního zevlování očumoval také novinové stánky, zda už nevyšel (tenkráte týdeník) rockový magazín Big Beng!, na jehož stránkách jsem se poprvé o existenci TYPE O NEGATIVE dozvěděl, měly právě tyhle dvě (ne)činnosti za následek mé setkání s kapelou, která ve mne zanechala opravdu hluboký otisk. A „Bloody Kisses“ v tomto smyslu drží prim. Je vůbec potřeba ptát se v čem? V mém případě v tom, co po sobě zanechali Black Sabbath, co cestou ze svých sklíčených cest poztrácel doom metal, kde Sisters Of Mercy nerozvinuli svůj gothic rock někam dál, kde byla, ale zároveň chyběla, upíří tématika a hlavně tam, kde byly k vidění vlhnoucí kalhotky dosud nepolíbených panen a jejich naplno nerozpučených ňader. To vše bylo situováno do chrámové atmosféry, splynutí s přírodou a taky trochou té špíny ulic a pokřikování, protože New York je holt New York. Ten byl ale v té chvíli naprosto vedlejší. Důležité bylo jedno, v roce 1993 vyšlo album, které zasáhlo a nikdy nepustilo. Proces ochladnutí zájmu prostě považuji za směšný a jednoduše nemožný.

Jesus Christ looks like me

„Bloody Kisses“ už zprvu budilo dojem monstrózně se valícího díla, což další hodiny strávené hloubáním nad tímto albem jen podpořily. Pomalu tekoucí hymny nočního světa krve, sexuálního klimatu hmatatelného na každém kroku a klenuté, do nebe vztyčené atmosféry plnící klášterní zahrady po okraj svou temnotou, to vše zkrátka zapůsobilo až příliš silně. Když k tomu přidáme macho-vampýří ovládání nadržených studentek církevní školy, které poslušně plní rozkazy pána a sténají při každém jeho pohledu, je nevyhnutelně nutné škemrat o další stisknutí tlačítka „play“. Krev stékající po pobledlých krčcích nevinnosti je pak vrcholem rozkoše, neboť ten, který přišel spolu s nocí, je spasitel duší. Peter Steele. On, který o sobě natvrdo prohlašuje, že jemu je podoben Pán, tedy ten, který nosí o Vánocích dárky a valí si to hvězdnou oblohou na sáňkách. I ten však tříme svou jedinečnost o cosi postradatelněji, než postava, do které se s humorem sobě vlastním stylizoval sám Peter. Pojď děvče, dotkni se svého idola.

Nadpozemský kýč

A přitom to vypadá tak jednoduše. Za hudbou TYPE O NEGATIVE není třeba hledat nic zvláštního, jen je s ní nákládáno účelně a po čertech charismaticky. A hlavně se nic nesmí brát SMRTELNĚ vážně, tedy alespoň tolik, než je bezpodmínečně nutné. Vedle těžkých rifů a hlubokých chorálů je občas muzika těchto zelených mužíků hotová groteska. Stryko Fester sedící za varhanami, kolem pobíhají Adamsovic spratci, bouře z venku otevírá obrovská okna dokořán a ve dveřích stojí hromotluk Steele s právě zkolabovanou a do té doby nic netušící dívkou. Venku trochu zmokli, trochu si zadováděli, ale kluci z kapely ještě venku cucají pivo a potřeby svého frontmana už ani nevnímají. Způsob, jakým TYPE O NEGATIVE tento béčkový horor servírují, je naprosto úchvatný. Všechny ty detaily, vsuvky, předěly a další nové nadřazené výstupy s mocným "rrrrr" na patře. Stále platí – nadhled a humor především. I gotika a její chrámová důstojnost může být zahalena rouškou vtipu a mít své místo ve stínu spolu s partou veselých Týpků. Protiklady se přece přitahují, navíc když se vám smějí do ksichtu přerostlí hoši, jimž v žilách koluje krev „0 negativní“.

No.1

Jak nemám příliš rád dlouhá alba, tak tohle je jedna z výjimečných událostí, proč se některých z nich nemohu nabažit. Gotický ráj ve svitu luny za účasti věrné atmosféry, specificky negativního humoru a neustávající výměny tělních tekutin. Ať už jsou to skvosty, ke kterým tíhne každý, tedy „Black No.1“ a „Christian Woman“, nebo další, vyvrcholením obdařené skladby jako „Summer Breeze“ (jinak cover rockového US dua Seals And Crofts) nebo titulní „Bloody Kisses“, ale třeba i vypalovačka „We Hate Everyone“ páchnoucí na jednu stranu Carnivore na sto honů a na tu druhou hledající v úboru školačky vstupní portál na cestě k jedinečnosti. Tak či tak máme co do činění s do posledního šroubku dotaženým materiálem, který o krvi nejen pojednává, ale krví přímo žije a krev nám také lascivně předává. Napijme se jí a podlehněme. Peter Steele a jeho věrní ji namíchali z životně důležitých orgánů, jakými jsou penis a hrdlo.