Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Kurt Vile - Wakin on a Pretty Daze

Kurt VileWakin on a Pretty Daze

David10.7.2014
Zdroj: flac
Posloucháno na: Yamaha CDX-480, Yamaha AX-490, Beyerdynamic DT 770 PRO 250 Ohm
VERDIKT: Snové, omračující a také nejlepší album dosavadní Vileho kariéry.

Tahle deska staví Berlínskou zeď přes cestu zdánlivě nezastavitelnému, nepolapitelnému a všeproměňujcímu času, je jako soundtrack k odtržení se od reality, k procesu výmazu veškerých chmurů a starostí, uprostřed ubíjejícího, každodenního shonu, ztrápených výrazů zoufalců honících se za svým kusem štěstí, pošlapaných tužeb a nikdy nevyřčených přání. Ponechává za doprovodu vzdušných, z dáli přicházejících a samotným nitrem prostupujících kytarových tónů, přívětivých melodií a duši objímajících záchvěvů nadpozemské lehkosti, uprostřed toho všeho a ještě něčeho navíc jen vás – samotné, zcela opuštěné, ledabyle kráčející, avšak klidné, se sebou spokojené a vyrovnané.

 

Vileho písničkářství dosáhlo na Wakin on a Pretty Daze zcela nových, doposud netušených a nakažlivě poutavých sfér, z jejichž blahodárného vlivu by dobrovolně prchal snad jen nenapravitelný sebetrýznitel a pojídač sladkých snů bezbranných nemluvňat v jedné osobě. Ty tam jsou bezcílné psychedelické výlety napříč krajinou pomatenců, chvílemi postrádající jakýkoliv smysl, hloubku a efekt. Definitivně pod drnem tentokrát odpočívá i omšelá, vychrchlaná nahrávací souprava. Žádné lo-fi skřípění, rozostřené hlukové stěny a tonoucí labutě uprostřed rozbouřené kaluže. Jen obloha bez mráčku prostá veškerých rušivých elementů, jimž není dopřána živná půda ani díky úctyhodné, avšak na první pohled odrazující a pro mnohé takřka sebevražedné rozloze téměř sedmdesáti minut. Uvolněnost, přirozenost, nadhled a radost… už chápete, proč devítiminutová skladba postavená na omílání jednoho motivu nařaseného bezprostřední hravostí čechranou ospale hladivým vánkem dokáže fungovat bez nutnosti neustálého podepírání složitou soustavou berlí, berliček rozličných velikostí, tvarů a materiálových vlastností?

 

 

Jestliže Vileho předešlé počiny nepostrádaly citelnou dávku ambicí podpořené chvilkovými záchvěvy věcí velkých a smeknutíhodných, avšak v celkovém kontextu více či méně strádaly nevyrovnaností a částečnou nedotažeností, na Wakin on a Pretty Daze sedí vše na těch správných místech. Evoluce dosáhla svého prozatímního vrcholu, cesty dál a výš však stále existují. Snové, omračující a také nejlepší album dosavadní Vileho kariéry.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Jirka D. / 10.7.14 7:30odpovědět

Přiznám se, že do Kurta se nemůžu zaposlouchat. Letošní The War On Drugs miluju od prvního poslechu, ale Kurt je na mě moc dlouhej a bezmocně kloužu po povrchu.

Radek / 10.7.14 9:03odpovědět

....Jirko, ačkoli se to sem vůbec nehodí - do puntíku přesně mi Tvůj koment sedí k novým Transatlantic. Ať se snažím jakkoli, nejde to a přitom slyším jak je to dobrý. :-D

Jirka D. / 10.7.14 9:54odpovědět

Noví Transatlantic jsou skvělí :), pár slov už snad konečně dám dohromady. Možná chtějí čas, přesněji přes 120 minut času, ale pak rozkvetou...

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky