Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Povědět si něco o Archeonic nebude na dlouho. Kapela je „mladá“, nadšená z prvních krůčků… Heh, dost bylo srandy! Ano, Archeonic jsou pojmem novým, neokoukaným, ale ne tak členové této domácí úderky. Každý, kdo se motá v deathmetalovém podzemí a čte časopis Pařát, narazil na kapelu Scenery, která před časem vydala pod jmenovaným médiem album Mental Confusion. Kapela se ráda rochnila v technicky postaveném thrash/deathu. Kdo se motá v undergroundu ještě déle, zná osobitého vokalistu Martina Brňovjáka. Toho jsem zaznamenal už dávno v sestavě Absurd Conflict, což byla kapela podobného ražení jako Scenery. Větší „kariéru“ udělal s progresivně deathovými Edain. Jistě se ptáte, proč mluvím o tolika skupinách, když má být řeč o Archeonic. Chtěl jsem přiblížit podhoubí, respektive cestu členů k recenzované desce. Skladatelské duo ze Scenery, zpěvák z Edain plus kytarista mě neznámých metalcorových No Honey a bubeník Sotua vsadili na „přímočařejší“ technický metal a natočili debutové EP 16th Dimension.

Dlouhý úvod nebyl možná zas tak důležitý vzhledem k faktu, že na googlu najdete vše podstatné i nepodstatné. Já osobně pracoval s fakty a dosadil si souvislosti, proč zní Archeonic tak jak zní. Přiznám se, že je pro mě překvapením, kterak jim to dobře hraje bez letitého sehrávání. Může se zdát, že je vše v pořádku, zatleskáme skupině za super EP a jdeme dál. Ale zase tak jednoduché to není. Už letmý pohled na digipackové zpracování nahrávky budí rozpaky. Nelíbí se mi logo ani cover art. Když si 6-panelový digipack otevřete, dostane se vám textů, které lze přečíst pouze s obtížemi. Důvodem je bílá na černém podkladě, z čehož mě bolí oči. A to problémy s viděním věru nemám. Na druhou stranu všechny informace zde naleznete, tak jakýpak copak. Mám rád CD`s fetiš a rád se rochním v bookletech, ve kterých jsou i nějaké obrázky. Něco navíc. Důvod, proč si to koupit. 16th Dimension nemá booklet a obrázků taky moc ne…

Nejdůležitější je ovšem muzika samotná. 16th Dimension je kratičké dílo o pěti kouscích. Stylově jsou rozloženy v thrash/deathu s technickými krucánkami. V porovnání se Scenery a Edain můžeme mluvit o jakémsi zjednodušení, ale v rámci scény určitě ne. Chlapi své finesy rozhoupali v rytmu groove, do kterého napasovali kouzelné akustické vyhrávky i zajímavá sólíčka. Hrát umí, o tom žádná. Jakkoliv neznám bubeníka, musím jej pochválit za dobrou práci. Bicí jsou roztančené a nespokojí se s obyčejným udržováním rytmu. Zastavím se ale u kytar a basy. Vzhledem k tomu, že je trojice strunařů instrumentálně velice zručná, proč po většinu času hoblují to samé. Jakmile se na chvíli spustí každý po svém, hned jsou ta místa barevnější a zábavnější. Možná je právě tohle kamenem úrazu, proč mě 16th Dimension vůbec nebaví. Pětice skladeb má všechny atributy pro úspěch. Jsou zahrané výbornými muzikanty, mají relativně dobrý zvuk, osobitého vokalistu, kterého si nespletete, a přitom dílu vévodí nuda. Na můj vkus jsou skladby příliš zpomalené. Jakoby se chtěly rozjet, ale nerozjedou.

Líbí se mi úvod v Stray Soul. Mám zde pocit, že na mne dýchl odér starých kapel z Bay Area. Martin lehce evokuje Chucka Billyho… Jenže píseň se po chvíli oposlouchá, nenabídne žádné emoce… Pariah má podobný scénář. Zdařilý úvod, Martin skvěle riffuje, hlava by chtěla lítat nahoru dolů, ale pak píseň ztrácí dech. Až Essence of Solitude přinese nosný refrén, éterické sólo nad akustikou… Tady si pomlaskávám s chutí. Víc takových pecek a jsem váš, pánové. Why Just This Game uhání v krapet svižnějším tempu, ale stejně se vrací ke stylu zpomaleného filmu. Je mi jasné, že právě tohle kapela chtěla, být hodně slow groove. Naše cesty se nespojí, ale neznamená to, že své fans Archeonic nenajdou. Pro mě víc, že dobrý průměr deska není.

Předpokládám, že jsem žánrové choutky mini-alba 16th Dimension nastínil vcelku popisně. Máte-li rádi podobné směřování metalového babylonu, udělejte si čas, pusťte si nahrávku sami a s názorem počkejte na vlastní úsudek.