Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Lacrimas Profundere - Memorandum

Lacrimas ProfundereMemorandum

Jirka D.23.9.2010
Zdroj: CD (# NPR 069)
Posloucháno na: Technics SL-PG390 / Technics SA-EX140 / Dexon Adagio 70
VERDIKT: Po dvou deskách přichází v podobě třetího alba Memorandum vyvrcholení doomovější etapy v životě německých Lacrimas Profundere. Kdo ještě neslyšel, honem sehnat!

Tahle recenze mě pálila v hlavě už docela dlouho, přesně řečeno od doby, kdy jsem tady psal o posledním albu Lacrimas Profundere. To nedopadlo moc dobře, protože prostě dobré nebylo a není, a tak mohlo leckoho, kdo se zatím s touto kapelou nesetkal blíž, odradit od radosti poznání jejich další, předchozí tvorby. V podstatě mi přišla i jedna reakce podobného vyznění a v ten moment se zrodil nápad, spíše ale povinnost, očistit jméno těch, jež „roní slzy“, protože ne vždy byli takoví, jakými jsou dnes a jejich muzika oproti dnešní šedi hrála všemi barvami. Jen jsem do poslední chvíle nevěděl, kterým albem navrátím Lacrimas Profundere jejich původní slávu, zda jejich nejlepším Burnig: A Wish (2001) nebo pro mě srdeční záležitostí Memorandum (1999). Nakonec zvítězilo druhé jmenované, třetí to studiové album kapely.

 

Po hudební a zvukové stránce deska přebírá a zásadním způsobem rozvíjí postupy naznačené na prvních dvou albech, rostlinka konečně po úporné práci a snažení nádherně rozkvétá. Určitě by nebylo na škodu pustit si obě předchozí desky a postupně sledovat vývoj – od zasetí semínka, okopávání, zalévání, růst až po nasazení pupenů na La Naissance d´un réve. Z tohoto pohledu je Memorandum krásnou jarní deskou, plnou života a energie, ač stále ještě hodně doomově laděná, září kolem se teplým světlem ranního slunce v oparu rozpouštějící se mlhy. Anjin zpěv tou mlhou proniká jako paprsek, bodá mě do očí, nutí mě je zavřít a snít.....nechat se unášet, zapomenout a být zapomenut. Hlasový projev Christophera Schmida, na albu dominantní, mě zase vrací zpět, ale i přes jeho zdánlivou hrubost lahodí mým uším, nedrásá, ale uklidňuje, je příjemný a intenzivní zároveň. Zbytek kapely se velmi umě stará o nádhernou atmosféru nahrávky; kytary jsou doomově líné a táhlé, daří se jim velice dobře vytvářet tesknou atmosféru ve stylu My Dying Bride. Stále více prostoru dostávají klávesy a Christian Steiner toho využívá dost bravurně. Jeho nástroj je v koncepci skladeb nesmírně důležitý, klávesové party jsou šité přesně na míru, skvěle se hodící a zasluhují zvýšenou pozornost posluchačovu. Stejně tak nepostradatelnou úlohu hraje v hudbě Lacrimas Profundere viola, o kterýžto nástroj se stará opět Anja a přiznávám, že krásně a s citem.

 

Všem dohromady to hraní prostě jde, z hudby je cítit jak mladická dravost a skvělá odvaha zkoušet nově věci, experimentovat, tak zároveň už jistá zkušenost a nadhled. Hlavní slovo má doomová rozvaha a melancholie, ale už lze poznat neklamné známky gothicu, který měl hlavní slovo dostat až na dalším albu. A ono asi není divu, stále se bavíme o roku 1999 – My Dying Bride mají za sebou nejzávažnější desky, Anathema vydává Judgement a vlak jménem Paradise Lost už projel spoustou známých stanic. Přesto všechno jsou pro mě Lacrimas Profundere jedinečnou kapelkou, která dokázala v začátcích dostat do své muziky něco víc ze sebe a to se mi líbí.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky