Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Lacrimas Profundere - The Grandiose Nowhere

Lacrimas ProfundereThe Grandiose Nowhere

Jirka D.13.9.2010
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: Technics SL-PG390 / Technics SA-EX140 / Dexon Adagio 70
VERDIKT: Kapela dál pokračuje ve směru, který nastolila dříve - main stream, image a průměr. Až na chodníku potkám skupinku náctiletých, jak si v mobilu přehrávají The Grandiose Nowhere, nepřekvapí mě to.

Posledního dubna tohoto roku vyšla další deska německé gothic party Lacrimas Profundere. Ono slovo "další" znamená v pořadí již devátou studiovku po dobu trvání kapely, tedy od roku 1993. Z toho je jasně vidět, že se chlapci snaží a pilně pracují, v podstatě to znamená, že co dva roky si fanoušci mohou pochutnat na novém materiálu.


Od poslední desky Song For The Last View (2008) se toho v kapele hodně změnilo. Baskytarista Daniel Lechner se stal bývalým baskytaristou, za bicí se vrátil Korl Fuhrmann, který už spolupracoval na Filthy Notes For Frozen Hearts (2006), a kapelu opustil dlouholetý klávesista Christian Steiner. Přidáme-li k tomu fakt, že zpěvák Rob Vitacca je v kapele teprve od roku 2007, docházíme k zřejmému závěru, že toho původního už mnoho nezůstalo. Vlastně jediný původní je zakládající člen a kytarista kapely Oliver Nicolas Schmid. K velké škodě se L.P. již dříve rozloučili s ženským hlasem v podobě Anji Hötzendorfer a s výborným zpěvákem Christopherem Schmidem.


Otázka do pranice asi je, jestli tyhle všechny přesuny a záměny a snaha tak často pouštět do světa muziku mají dopad na kvalitu výsledného počinu. Bohužel je to tak a kdo tuhle kapelku sleduje dlouhodoběji, musí mi dát za pravdu. Pokud se o desce Ave End (2004) dá říct, že lehce pokulhává za předešlými, tak ještě nedávno bylo plazící se album Song For The Last View pomyslným dnem tvorby L.P. Tohle všechno změnilo album The Grandiose Nowhere, když se přestalo hýbat úplně a zcela zemdleně leží na zemi.

Čím začít? Asi vůbec nemá cenu tady rozebírat jednotlivé tracky, protože to dost dobře nejde - všechny jsou si totiž tak podobné, že bych se v tom za chvíli ztratil. Celé album působí dost plochým dojmem, nic nevyčnívá, nic se posluchače nesnaží chytnout víc, než je třeba. V principu to funguje asi tak, že začne v poklidu kytara nebo klávesy, pak se rozjede zbytek kapely, aby se vše kolem času 0:25 ztišilo a začalo se zpívat. Kolem jedné minuty vypukne refrén, což bývá i pomyslný vrchol skladby, nic víc nečekejte. Podobně bych mohl, až na pár výjimek, psát stále dokola; jen místy se snaží kapela experimentovat a začne se zpěvem hned od začátku. Kompoziční práce je prostě nuda a jednoduchost. Jinak zrovna zpěv Roba Vitacci mi neladí asi nejvíc - je z něj cítit příliš velká snaha o onen smutně-hluboký, naléhavý hlas, ale celé to vyznívá pateticky a nepřirozeně. Zbytek kapely pracuje přesně a čistě, ale bez nápadu, není z toho znát žádná iniciativa, žádná snaha.


Co víc k albu dodat? Poslechněte si ho. Čekáte něco originálního? Nedočkáte se. Chcete prožít zajímavý hudební večer? S The Grandiose Nowhere se vám to nepodaří. Jdete s partou na pivko a potřebujete vhodnou kulisu? Ideální stav! Tohle album je k tomuto účelu jako stvořené, nenásilné, nevnucující se. Klidně plyne jako voda v Nilu. A krokodýli? Ti už šli spát...


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky