Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Trvalo to dlouhých sedmnáct let. A jak tak všechny kvapně plynuly v rytmu dnešní splašené doby, nikdo už ani nevěřil, že by se kapela jako In The Woods... probudila z komatu. Jakmile však začaly prosakovat zaručené zprávy o chystaném návratu, člověk ihned zpozorněl a každou novou větu, která se objevila na netu, si pro jistotu přečetl dvakrát, aby opravdu uvěřil, že se v táboře věčně zamyšlených lesníků něco děje. A ono se dělo. Kapela své značně zdřevěnělé nohy nakonec skutečně rozhýbala a po mnoha seancích a soustředěních dala dohromady nové album. Jmenuje se Pure a pro mnoho z nás reprezentuje tu vůbec nejočekávanější nahrávku letošního roku. Nekonečné čekání je u konce, pojďme si ji tedy představit. 

Doba nečinnosti byla tak dlouhá, že se nám vrátila prakticky jiná kapela. Ani ne tak svým obsazením, kdy ta nejzásadnější změna zasáhla post vokalisty, jako spíš celkovým vyzněním. In The Woods... jsou na novince na hony vzdáleni avantgardní psychedelii, kterou se snažili umně propašovat na zatím poslední řadovku Strange In Stereo. Tyhle časy jsou nenávratně pryč a návaznost na cokoli se rovná pouhým zábleskům. V tomto případě jde o atmosférickou složku kapely, která je na novince hojně využita a snad jako jediná dává na srozuměnou s kým máme tu čest.

Pure je čisté a emotivně přímé album, které je zcela poplatné svému jménu. In The Woods... jím nevysvětlují nová pravidla, ani retrospektivně nevyhlodávají zbytky starších desek. K novince přistoupili zcela jinak. Zůstalo jen pár styčných bodů a pro kapelu typických postupů upomínajících na zažitý rukopis, který nelze ztratit ani po tolika letech. Jinak se představuje nahrávka, která si snaží věřit ve své přímočarosti a upřímnosti. Jestli se jí to skutečně daří, to už je otázka. Já se domnívám, že tak napůl.

Novinka je rozhodně poslechově věrnou společnicí, se kterou se dá bez problémů navázat kontakt a být jí neustále nablízku, ale přesto se příliš neodlišuje od některých dalších, se kterými jste už měli co do činění. In The Woods... se snaží kombinovat svůj patent na prostorovou výraznost se zemitým rockerstvím, které ovšem nevyžaduje příliš silného ducha. Je celé takové obyčejné a v mnoha případech ničím nepřekvapivé. Kapela nadále vysílá signály do dalekých a v mysli pěčlivě zasutých míst, ale už to není takové jako dříve, kdy šlo o téměř nadpozemskou záležitost. Dnes se docela hodně držíme při zemi. I přes jasné pokyny znovu roztáhnout křídla a letět. Aspoň trochu...

Nejvýraznější proměnu kapela prodělala za mikrofonem. Za tím dnes stojí Mr. Fog, známý především z učinkování v britském, atmo blackovém projektu Old Forest. Je snad někdo povolanější než ten, který opustí vlastní polesí a volně přejde do polesí druhého, navíc do takového, které by rádo probudilo svou zašlou slávu a poodkrylo další ze svých tajných zákoutí? No tajných... jak jsme si už naznačili, tahle deska není o tajnostech, ale o jasných obrysech. Mr. Fog mi letos udělal radost albem Dagian, ke kterému se rád vracím. Snad proto, že mi trochu evokuje prázdné místo po Woods Of Ypres. Ach ty lesy, jsou úplně všude... Na novince In The Woods... mi ovšem tento pán sedí o něco méně. V některých pasážích (těch rychlejších, kde spíš jen následuje hlavní linku) zní přesvědčivě a svým způsobem dost podobně, jako jeho předchůdce Jan Kenneth Transeth, ale jakmile jde jeho hlas do popředí (když se zpomalí), je jeho příspěvek diskutabilnější. Jeho chraplavější (čti třeba i drsnější) výraz mi k In The Woods... úplně nepasuje a docela s ním bojuji. Celkově se zdá, že Fog je pro kapelu tím pravým, ale jeho předchůdce disponoval originálnějším vokálem.

Přístavní město Kristiansand má zpět své metalové hrdiny, kteří po mnoho let určovali cestu a možnosti neotřelého pohledu na extrémní muziku. Vrátili se jako spořádaní a vyrovnaní otcové, kterým se už nechtělo příliš hledat a rozšiřovat si obzory. Rozhodli se nahrát posluchačsky nejpřijatelnější album In The Woods... slibující nejeden chytlavý moment. Nová cesta kapely je o přímém a nekomplikovaném sjednocení starých prvků s těmi, co jsou běžné pro pár dalších kapel. Výsledkem je album, jehož hlavní síla spočívá v jeho civilizovaném pojetí. Album pro lidi, pro radost a jako důkaz, že i metalová přímočarost jde kapele k pleti. To bezesporu ano. Přesto se najde pár takových, kteří chtěli mít In The Woods... v úplně jiném rozpoložení a hlavně dál od atmosféricky metalového klišé, které se během poslechu novinky samo nabízí. A najednou jste v bodě, kdy před sebou máte očekávanou desku, která nezní vůbec špatně, ale od této kapely měla znít jinak a především osobitěji. A od takové kapely je potom těžko vzít tuhle desku za svou, bezmezně si ji oblíbit a věřit jí. S Pure to tak opravdu nejde, alespoň u mě ne.

Já jsem po mnoha posleších stále ve fázi, kdy tomu všemu ještě úplně nevěřím. Novinka u mne funguje jako přívětivá kamarádka, kterou oslouvuji tak často, jak to jen jde. Přesto na mne mají větší vliv její starší sestry, ke kterým mám z mnoha důvodů blíž. Tohle nejmladší děvčátko je tak trochu jako nevlastní a možná časem zůstane samo, protože si s ostatními nebude rozumět. Mám ho rád, ale zároveň jej asi nedokáži vnímat jako osobnost, co mi v budoucnu sdělí cosi podstatného. Nebude to asi umět.