Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Laetitia In Holocaust - Fanciulli D´Occidente

Laetitia In HolocaustFanciulli D´Occidente

Sorgh4.12.2025
Zdroj: bandcamp, youtube
Posloucháno na: PC, mobil
VERDIKT: Tohle je black metal seroucí na žánrovou přísnost. Absorbuje do sebe přiměřené množství jiných vlivů, ale přitom zůstává pěkně nabroušený.

I přes opakované tvrzení říkající, že v hudbě už bylo vymyšleno vše, se občas objeví vlaštovky prokazující opak. Že se žánry stále dokáží nějakým způsobem vyvíjet. Nejde o revoluční počiny bořící zažité pravdy, ale někdy se opravdu povede umíchat dílo natolik zajímavé, že o něm musíme přemýšlet. Takto mě oslovila kapela Laetitia In Holocaust, která hraje hodně neobvyklý metal. Tito Italové se dívají na black metal očima člověka probuzeného z komatu. Nové obzory v živých barvách, staré pořádky viděné novýma očima. V jejich případě nejde o tradiční black ve známém aranžmá. 

 

Pojďme zpět do roku 2024 a zaměřme se na jejich páté album nazvané Fanciulli D´Occidente, jehož obal toho moc nenapovídá a nabádá posluchače k co nejrychlejšímu odhalení. Ostrá bruska na úvod vzbuzuje patřičný respekt, ale během necelé minuty je patrné, že pedál akcelerace ztrácí přímý tah. S potěšením přicházím na to, že nejde o fádní hoblovačku ani nějakou výstřední šílenost, ale že dominující metalová jízda lehce koroduje pod tlakem jazzových vlivů a rockové otevřenosti. Nejen díky italskému původu se vynořuje stín avantgardních géniů Ephel Duath, kteří však šli se svými experimenty mnohem dál a slovo metal nahlodali na samu dřeň. ''Laeticiové'' zůstávají nohama víc ukotveni v zemi a přísahají na black metal s poctivým charakterem, který drobné experimenty ustojí a zachová si svoji ostře řezanou tvář.  

 

Podobnost s Ephel Duath není ryze hudební, vidím ji spíš v podobné odvaze sypat do metalových riffů různé vyhrávky a místy žánr zcela opouštět, třeba právě do zmíněného jazzového hájemství. Divoké předěly, razantní změny tempa nebo vybrnkávané pasáže na akustickou kytaru, to vše dělá z alba napínavou jízdu pod černým světlem pentagramu. Spousta tradičně pojatých blackových pasáží mrazí jako skandinávská noc, do jiných vstupuje složitější rytmika nebo klávesové party, a všechny dokazují skladatelskou odvahu a otevřenost. Kytarová hra mi v melodičtějších momentech připomíná norské In Vain, kteří se také nenechají dvakrát pobízet k rozehrání nadpozemsky hezkých pasáží. Na black metal je zde netradičně vytažená basová linka, která si kromě základní podpory rytmu troufá na různá preludia a dere se do popředí. Hlavně ona má podíl na jazzovém feelingu některých pasáží a její bručivý zvuk je velmi dobře slyšet. 


Tohle album je věrohodný originál, jehož síla není ani v brutalitě, ani v hlučnosti nebo šílenství. Kapituluji pod jeho komplexností a pod dojmem, že jeden aspekt podepírá druhý, ač může být z jiného soudku. Některá avantgardnější díla jsou rozháraná a jejich smysl chápe jen jejich tvůrce. Tady vše nádherně lícuje a dává smysl. Převážně metalové dílo se slušně syrovými kytarami se nestydí otřít o post-metal, zklidnit se v akustickém zamyšlení nebo uvolněně zajamovat. Tohle je smysluplná metalová fúze.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Pepa9 / 2.12.22 10:58

Ahoj, musím zde úplně výjimečně zareagovat na recenzi. Toast jsem si pustil úplně náhodně při letu Qatar airways (nepochopitelné, co mají v nabídce hudby:-)) NY i Crazy Horse mám naposlouchané až na půdu a vím, co od nich čekat. Když jsem však uslyšel Toast, prostor a čas se rozplynul a zůstalo jen tady a teď. Neskutečná síla, jediné, na co jsem se vzmohl, bylo utřít slzu, která mi vhrkla do očí. A stále to gradovalo. Až ke dvěma posledním "peckám", How Ya Doin (takto jedné z nejniternějších písní) a Boom boom boom. Takže jsem to poslouchal stále dokola a než jsem se vrátil domů, už jsem měl na stole koupený vinyl. Je to rozhrkané, neučesané (jako vždy), ale hluboké a opravdové. Každopádně se Toast po třetím poslechu stal jednou z mých nejdůležitějších desek vůbec. Nevím, čím to je a proč to je, ale to není vůbec na místě, protože s tím stejně nemohu nic dělat a po pár tónech jsem na cestě po všehomíru. Tak mi to nedalo a musel jsem sem připsat doušku. S touto deskou Young asi nezboří hitparády, ale sáhl s ní hodně hluboko ku srdci. A teď tedy k tomu vinylu:-) Nelhali. Je to nejhůře zpracovaný vinyl, který jsem za poslední léta viděl. Obal, kde jsou špatně čitelné nápisy, vrátit obsah do obalu je nadlidský úkol. Vtipné je, že má výtisk tři strany a čtvrtá je prázdná:-) O gramáži ani nemluvím. A zvuk eeeh... nooo.. tak jako... oni se to jednou jistě naučí. Jako by tím chtěl vydavatel podtrhnout výjimečnost nahrávky. Protože když se podaří vytáhnout desku z obalu, nezlomit jí při tom, nasadit jí na talíř, přenoska se zahryzne a kytara zaržá, to je věru událost hodná povstání Fénixe z popela.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky