Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Ještě než se pustím pod drobnohled samotných interpretů, je důležité si říct, jak jsou si oba pohledy na podobnou tématiku vzájemně blízké. Jak Koronasovy KORIUM, tak Hasturovy SEMAI ve mně zanechali podobný pocit oddání se náruči noci, popřípadě vlastní izolace a odevzdání se jejím nástrahám. Ačkoliv oba projekty dávají do svých příspěvků svou typickou tvář, oba spojuje stejná atmosféra, ve které lze snadno objevit kouzlo navození určitých stavů mysli. A pokud právě tohle bylo záměrem, což lze po celou dobu z nahrávky vycítit, podařilo se to náramně.

KORIUM mám zafixované jako poměrně dost aktivní jednotku, která je během jedné sezóny schopná vyprodukovat hned několik titulů. Ať už samostatných, nebo společných v podobě kooperace na split albech. Na tomto splitku se slovenská kapela podílí jednou veledlouhou kompozicí "Les pod nočným tieňom", která evokuje dané téma nejen svým názvem. Naléhává hypnotická skladba s opakujícími se motivy je sestavena přesně tak, aby nás nechala nahlédnout do noční scenérie, do kraje neprostupných hvozdů, odkud je příliš složité se vymotat, natož odolat jejich svodům. Pod primitivní instrumentální slupkou je třeba hledat něco víc, než na ni jen poukazovat. O tom tohle vůbec není. Způsob jakým Koronas podléhá síle temnoty je autentický a jeho hlavní přínos je v uvědomění si své malosti v prostředí, které jej pohlcuje. Ze skladby tak cítím mnohem víc, než jen navození jisté nálady. Celé to rozostření, těžká zvuková plocha, jež se proměňuje velmi pomalu a téměř po celou dobu jen upozorňuje na svou bezvýchodnost, působí dost intenzivně. Že není slyšet bicí, jakkoliv jsou živé či programované? To není na pořadu dne. Na pořadu dne není ani den sám. Jen zvyšující se ruchová závislost, kde už není ani nutné mluvit o black metalu, doprovázená hysterickým vokálem, a ve které zanikají podružné úlomky jednotlivých nástrojů. Ano, tohle je věrné ztvárnění atmosféry nočního lesa.

Hastur se vydal se svými SEMAI hledat nové prožitky do hlubokých chodeb spletitých systémů katakomb. Dvoudílná ruchová anabáze nás přenese do oněch míst díky propojením noise/drone/ambient mystiky, která obě kapitoly doprovází. První část je těžkou, až chaotickou skladbou vzbuzující neklid a nervozitu, kde je poměrně jasně patrné, že odchod do podzemí je plný strachu. Chodby, ve kterých nás přivítá jen chlad, vlhká tma a několik možností kudy se vydat dál, aniž bychom tušili, která z nich je správná. Opravdu hlasitá a drsná zvuková záležitost plná nesoustředění a paniky z podzemního labyrintu. Oproti ní je navazující pokračování vedeno v poněkud odlišnějších odstínech. Druhý díl dobrodružství pod povrchem se nese v klidnějších mezích, ačkoliv se nejedná o žádnou ambietní dohru, ale stále silnou ruchovou stěnu. Přesto lze tohle pokračování výpravy brát jako jisté vysvobození se ze spárů tmy, ať už formou úniku z prostor nebo zhasnutí vlastní existence. To je na každém z vás. Já ve "dvojce" cítím až mrvolnou atmosféru, která nepostrádá epičtější charakter, což je v noise možná nadsázka tvrdit, ale je to tam. I v případě SEMAI se jedná o velmi důkladné přiblížení se danému stavu člověka uvězněného v nelítostných podmínkách. Lákavý vstup do systému, postupem minut se měnící v nejhorší možný okamžik života.

Na závěr bych se snad vyjádřil jen v tom smyslu, že pohled do nitra noci je mi bližší formou SEMAI, což by se ještě před pár lety mohlo zdát jako nesmysl.