Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Začít trochou faktografie je za mě celkem povinnost, zvlášť když jde o nové jméno, které zatím nemuselo zarezonovat u všech a všude. Lais Kilski je kapela nebo možná projekt, ale každopádně duo, a to duo čistě rytmické, tedy hrající ve složení baskytara a bicí. Struny (a k tomu ještě hlas) má na starosti Tomáš Ledvina známý jako Tomoza, a tím pádem samozřejmě aktuální sestava Heaving Earth a od roku 2022 rovněž Supreme Conception. Jaroslav Rolc hrající na bicí je pro mě jméno neznámé stejně jako názvy kapel, se kterými je spojen (Need of Activity a Point Break za všechny). Dohromady vytvořili formaci nazvanou tak, jak jsem uvedl výše s dovětkem funcore special, a letos v listopadu vypustili podle všeho pouze digitálně svou debutní nahrávku.

Ta se nijak nejmenuje, nebo se jmenuje stejně jako kapela, jak kdo chce. Obsahuje jedenáct česky otextovaných skladeb, které jsou tak trochu potrhlé už podle svých některých názvů (Mnohozvíře, Rajda, Hroty díry,…), jsou potrhlé celkovým přístupem a především potrhlé být musí, když si máte vystačit celých čtyřicet minut pouze s basou, zpěvem-rapem a bicími. Pokud jste lidé sociálních sítí a začnete s náslechem kapely na jejich facebooku, který pro tenhle účel obsahuje sice amatérské, ale zase dost autentické záznamy ze zkušebny, možná dojdete k závěru, že poslouchat něco takového je ztráta času. Pod „něco takového“ si dosaďte muziku dvou týpků, co se prostě baví bez ohledu na to, co si o tom kdo bude myslet. Moje doporučení – na facebook se vyse*te. Jděte rovnou na bandcamp nebo jinam podle vlastní chuti a začněte poslouchat to oficiální, skutečně vydané, protože to dává určitý smysl.

Ten začínám hledat třeba už v tom, že nahrávka zní na dnešní poměry dost vitálně, což ale neznamená kvalitně v tom smyslu, jak se tenhle pojem obecně chápe. Bicí jsou sejmuté vyloženě blbě, basa dominuje a zaujme třeba svým rozhozením do sterea, hlas je upozaděný, ale celkově to má dobrou energii. S produkcí se šetřilo, technické problémy se moc neřešily, ale tak, jak to dopadlo, mi to vzhledem k celkovému naturelu desky dává smysl. V dalším sledu prvních dojmů následuje ten o výborně zahrané baskytaře a spíš nezajímavém, nebo chcete-li necharismatickém hlasu, který díky českým textům chtě nechtě vnímáte jako jeden z nosných prvků skladeb. Tomoza je evidentně dobrý basák, ale už si nemyslím, že by byl i dobrý nebo třeba jen něčím vyloženě zajímavý zpěvák. Je pravda, že první náraz u skladby Džin se postupně rozptyluje a během poslechu desky se buďto cosi zlepšuje, nebo se možná zvyšuje míra tolerance mě jako posluchače, ale hodnoceno jako celek je tohle ta méně zajímavá část alba. Pokud jde o texty, jsou tak trochu ve stylu dada, což mě místy baví (Střepy - určitě nejlepší skladba na desce), místy nikoliv, takže si je chvíli užívám a chvíli je spíš ignoruju.

Hudebně je deska docela nářez a tohle ořezané spojení basy a bicích, byť to na první pohled může působit podezřele, je skvělé a užívám si ho moc. Proč? Protože jsem velký nadšenec do Primus a tady si musíme přiznat, že právě styl a osobnost Lese Claypoola byla velkou inspirací pro to, co dělají Lais Kilski. Nikdo mě nepřesvědčí o opaku. Některé pasáže jsou téměř stejné, skoro bych řekl opsané (Rajda, PoLednice,…), způsob frázování je stejný, téměř opsaný, styl humoru nebo aspoň celkové pojetí takové, že jde více méně o zhudebněný humor … to všechno mi směřuje k jednomu jménu, a tím je Primus. A protože mám rád Primus, jsem vlastně dost nadšenec do všeho, co dělá Claypool, tak samozřejmě mi docela inklinuje i to, co dělají Lais Kilski, ale na druhou stranu tu podobnost nelze nevidět a zavírat před tím oči uši.

Pokud jde o nějaké další vlivy, které mi připadají jako relevantní k tomu, co slyším z téhle desky, tak jednak ve skladbě Zmije nelze neslyšet Shellac, a to především ve zvonivě-tvrdém zvuku nástrojů, které se používají spíš jako zbraň než jako hudební nástroj. Mnohozvíře jsou zase Rage Against the Machine, a to tak, že fakt hodně. Jako detaily a spíše náhodné podobnosti jsou odkazy na staré Incubus ve skladbě Dlaň (deska S.C.I.E.N.C.E.) a ne nepodobné frázování ve skladbě PoLednice, jaké používá Matěj Homola ve svých Wohnout. Ale budiž, to jsou už řekněme takové střípky, které mohou mít svou váhu nebo taky jen původ v mé vlastní hlavě. To ať si každý přebere sám za sebe.

V důsledku mi to poslech nekazí a desku si celkem užívám, neb jí přiznávám jedno, a to je moment překvapení. Její obsah nepojí žádný ucelenější koncept a jde za mě o výsledek tvůrčího přetlaku, který pro jednou určitě bude fungovat a zaujme především tím, že nejde o úplně ortodoxní pohled na klasickou rockovou muziku. Tohle brutální podání rytmické sekce balancující mezi velmi šikovnou technikou hry (basa) a punkovým duchem je docela osvěžující a pro jednou dokáže oslovit. Jak to bude (a jestli to bude) podruhé, je zatěžko odhadovat, protože sice jde nahrát další sérii podobných skladeb, ale moment překvapení bude samozřejmě pryč. Protentokrát ale dobrý.