Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Kolik znáte blackmetalových kapel z Belgie? Já moc ne. Vystačím si s Enthroned a Cult of Erinyes či s mým letošním objevem LVTHN. Deathových zvěrstvech bych asi vypočítal víc. Co to značí? Buď to, že jsem totální ignorant a nezajímátor, nebo není belgická blacková scéna nijak zvlášť profláknutá. Čím víc se nořím do říše googlu, zjišťuju celý zpocený, že za a) je správně a za b) ani náhodou. K těm lepším z tamních představitelů černé muziky patří i Panchrysia. Nejedná se o žádné nováčky, čili objev roku je to jen pro takové, jako jsem já. Kapela existuje dvacet let a na triku má pět dlouhohrajících alb, která ne jen, že dobře zní, ale dle ohlasů v éteru byla i dobře přijatá. Právě díky ohlasům, které spíše nejsou, než jsou, je evidentní, že Panchrysia není mimo své hranice nijak zvlášť známá, ale kdo slyšel, chválí.

A o jaký že typ blacku se tedy jedná? Hrají Panchrysia ortodoxní peklo, depressive či atmosférický metal… post? Nebo se zařadili mezi tzv. moderní vlnu s Watain nebo Merrimack v čele? S Panchrysia se to má tak, že si hrají na písečku moderním i staroškolském. Poslechl jsem si i starší desky a to Švédsko s Norskem tam slyším. Ne že ne. Citovaní jsou Satyricon i Watain. S novinkou to nebude tak lehké, byť o šílený progres se v případě Dogma rozhodně nejedná. Pročistil se vzduch, uklidnily emoce, přidalo na melodiích, možná zvolnilo tempo… Ne, nebojte, o opisování od takových Dimmu Borgir nebo CoF nemůže být taky řeč. Panchrysia hrají poctivý metal, který se nebojí jak zmíněných melodií, tak thrashové řevnivosti.

Jestliže jsem na začátku zmínil Enthroned a Cult of Erinyes, rád bych dodal, že je i s Panchrysia spojuje dobré řemeslo a nevšedně napsané skladby. Panchrysia svou pátou nahrávku pojmenovali Dogma. Desku vydává ruský label Satanath Records a vypadá to, že se s propagací opravdu snaží. Vždyť se Dogma dostala i ke mě, hehe. Album je rozděleno do osmi skladeb, z nichž každá je nabitá osobitostí. Úvod patří pozvolně se rozjíždějící Each Against All. Evokuje současnou tvorbu Satyricon se vším všudy. Ale jen do doby, než se přidá thrashový hlas zpívajícího kytaristy Zahrima. Ten po většinu hrací doby vřískavě odsekává své texty, ale potřebuje-li to moment, umí se uvolnit či rozdivočit, a pak teprve vynikne jeho hlas. Tehdy teprve jsem plně spokojen. Je-li totiž něco, co mi příliš na Dogma nesedí, je to právě zpěv. Přitom na starších nahrávkách byl jeho hlas výborně jedovatý. Ale co už! Vynikající rytmika i pestré kytarové vyhrávky se zajímavými basovými linkami ovšem vynahradí hudební zážitek.

Se skladbou jako takovou se pracuje na Dogma vskutku pečlivě. Rozhodně nemůžeme mluvit o běžné rockové písničce. Skladadatelsky vygradované segmenty někdy čekají, než se vypravěč nadechne a pak společně rozvášní bouři do katarzního rauše. Když jsem zmínil severské vzory, možná bych mohl i podotknout, že v sólech slyším naše Master`s Hammer. Mají v sobě podobně omamné drásavé kouzlo. Asi se tím stejně dostaneme k prakořenům všeho, Bathory. Panchrysia se ovšem nesnižují k pouhému paběrkování na odkazech slavnějších interpretů. Spíš mi připadne, že Panchrysia na kořenech staví svébytnou stavbu. Ne, Panchrysia není stylotvorná kapela, za kterou se potáhnou davy. Jestli se doposud nestala ikonou a kultem, nic se nezmění. Jejich Dogma je jednoduše dobrým příspěvkem do blackmetalového fondu. Nic víc, ani nic míň. Je možné, že v záplavě dalších a dalších nových desek Dogma zapadne, ale pevně věřím, že své fans si najde.