Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Lantlôs - Melting Sun

LantlôsMelting Sun

Victimer18.11.2014
Zdroj: flac / mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC, JVC UX - H330
VERDIKT: V leže si bořím své představy a sny, abych na chvíli líně vstal a podíval se aspoň z okna. Pocity z alba "Melting Sun" povznesou jen místy. Než se začnou zajídat, spíš jen tak pošimrají.

V podstatě veškerý můj dojem z dění v kapele Lantlôs je velmi podobný. Nedá se říci, že bych alespoň v jednom z jejich letitých příspěvků našel něco hlubokého, něco, co by mě vážně zaujalo. Vnímám je jako vítaného hosta, který svou návštěvou neurazí, ale také povídá pořád to samé a najednou bez rozloučení vypluje z mé přítomnosti i myšlenek. Jeho počínání se neustále opakuje a je jedno, se kterým albem v podpaží právě přichází. Jestli se jmenuje jako host sám, jestli svítí do oken svými neony, nebo se snaží o šokovaný výraz pootevřených úst. Zároveň bych nechtěl, aby můj vztah ke kapele přerostl v nějakou averzi, to vůbec ne. Akorát je víc než jasné, že Lantlôs svým zhudebnělým zasněním splňují přesně ten typ kapely, která umí pohladit po duši, ale její kouzlo brzy vyprchá.

 

A ani s posledním albem "Melting Sun" to není jinak. Lantlôs sice pozměnili složení, poslali Neigeho k šípku a drobné změny jsou cítit, ale celkový dopad se příliš nezměnil. Pěkné, slunečné melodie, jimiž prostupují paprsky a dávají zachmuřené duši člověka něco málo naděje, jsou střídány (post) metalovým paběrkováním nad poněkud omšelými postupy. Ke cti kapely budiž přičtena jejich zasloužilá snaha vše dobře poskládat a nedělat ze své hudby žádnou velkou vědu. Dny a týdny strávené ve společnosti "Melting Sun" se odehrávaly v podobných náladách, abych je po čase ponechal osudu a vrátil se k nim až nyní. V domnění, že přijde oživení, nějaký impuls, který jsem původně nebyl schopen zachytit. Kromě pár malých epizodek na zahřátí při ranním čaji ovšem nepřišlo nic moc.

 

Novinka Lantlôs nepůsobí bezradně, nebo snad slepě. Její odkaz je jasný. Je to směs zatěžkaných momentů, jež se na jednom místě tísní se spletí pavučin, které představují snové pasáže vybrnkávaných pohledů do slunce. To nemá takovou sílu, aby nás svou letní intenzitou popálilo, má naopak symbolizovat ústup ze svých, horko probouzejících, vlastností. Lantlôs si umí sjednat pořádek, aby byl jejich odkaz přehledný a nepředstavoval zbytečnou bolest. Až doomově hutné valy riffů střídají romantický výlevy, které někdy působí tak trochu uměle, ale definovat je jako nepůvodní, by byla hloupost. Znovu mnou ovšem projde onen pocit, že všechno tohle je sice pěkné a mám to svým způsobem rád, ale jen do okamžiku, kdy se člověk pořádně opře ve svou vlastní vnímavost a uvědomí si, že tomu lecos chybí. Krásu střídají obavy a veškerá podmanivost odkrývá své trhliny. Nic naplat, snít spolu s Lantlôs stojí jistá přemáhání. Poslechově věrných šest kapitol na téma roztávajícího slunce rozdá pár hezkých gest, slušně se rozloučí a znovu se staví jen někdy.

 

Album "Melting Sun" se nese v lehkém nadprůměru dávkovaných emocí. Úroveň jejich předání učinkuje krátce a jeho solidně vybarvená nálada způsobí jen drobné vzrušení na mysli. Tak jako má být sdělení Lantlôs pro všechny dobré lidi, tak se jejich hudba snaží brát vše z metalových post-poloh, ale zároveň nedává mnoho. Je to škoda, ale pocit je trvalý a nijak se nemění. Mění se sice způsob jakým kapela tvoří a zkouší vyvolat změny uvažování nad jejich inspirací, ale výsledný dojem není zas tak silný, aby si ho člověk zapamatoval a rád o něm mluvil. Proletí, polehtá a zase zmizí.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

David / 18.11.14 12:51odpovědět

Hezké, přívětivé, ale běda jak se člověk přiblíží na dosah... nafouklá bublina ochotně praskne a nezbyde nic, než pár kapek na zasaženém svrchníku

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky