Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Madgod jsou ze Šumperka a jejich aktuálně vydaných sedm skladeb na kompaktním disku je jejich první nahrávka, která se dostává za hranici 30 minut. O 180 vteřin. To vše v čistě papírovém, ručně ilustrovaném obalu, s velkou hromadou textů a myšlenek, které jsou souhrnně uvedeny na přiloženém letáčku a v nichž se na adresu Boha stvořitele nešetří sarkasmem a ostrými slovy spravedlivého hněvu. Promyšlené? Vítejte v českém undergroundu!

Přiznám se, že tyhle teologické sklony podzemních kapel mi přišly v naprosté většině případů minimálně hloupé a pocit trapnosti bylo asi to jediné, co jsem si z nich odnášel. K mému prozatímnímu favoritovi v podobě katastrofy jménem Mean Messiah dnes tedy přidávám Madgod a pro ilustraci cituji pro někoho možná logický závěr úvahy nad sedmidenním stvořením světa: „V tom případě to dokonalé a všemocné individuum nemůže být nic jiného než retardovaný sociopat s mentalitou pětiletého dítěte, který se při jedné neškodné bezrozměrné masturbaci na zabití nekončeného času nějakým omylem stal rodičem, oplodniv sám sebe.“

Nechme ale teologie a úvah o tom, jestli se raději kamarádit s Bohem, nebo Darwinem a přibližme si hudbu bez filozofického pozadí. Madgod sami sebe řadí někam mezi metalcore a thrash metal s přesahem do všech možných odstínů a barev, s čímž lze bez problému souhlasit. Metalový základ je zřejmý, řada pasáží se dere vpřed v přímočarém groovy směru, vokál se blíží hardcoru, místy lze zaslechnout nu metalovou rytmiku (Vengeance), silnější melodiku a veselejší refrény, výrazně kontrastní oproti ostřejším slokám. Nazvěme to třeba metalcore, ale překážkový běh po pražcích kytar a rytmické zasekávačky nečekejte, tolik techniky na albu není.

Pokud bych měl desku přiblížit jedním adjektivem, volím „nevyrovnaná“. A to ve všech ohledech. Baví mě jednoduché groovy skladby, třetí „Coward“ má spád a koule, a i když nic nového nevymýšlí a patří do kategorie „zatřepat šiškou a jít domů“, poslouchá se dobře. Vedle toho je řada míst vyloženě smysluprostá, delší skladby jsou nastavované, kompozičně nezajímavé a ke konci poslepované bez zřejmého účelu. Příkladem budiž pátá „No Salvation“, ale především druhá „Between Love And Hatred“, která ke konci naprosto ztrácí dech a jejíž úplné finále kapelu posílá zpět do nejnižší soutěže.

A tak je to se vším. Kytary občas drhnou ty nejtriviálnější riffy, aby se sem tam vytáhly s poměrně slušnou melodickou linkou nebo sólem. Zpěvy jsou provinční standard, který se místy posune do zajímavosti (refrén v „The Enemy“) nebo do naprostého zmaru (rapovaná pasáž ve zmíněné „Between Love And Hatred“). K tomu si přidejte úvod skladeb typu „nářez a řev“, kterým začínají asi všechny kapely při prvních pokusech ve zkušebně, velmi zajímavý baskytarový moment v „The Enemy“ a mizerně nazvučené bicí, kterým chybí jakýkoliv výraz a hloubka (hlavně bubnům). Je to prostě jak na houpačce.

Takže závěr? Přes těch několik světlých momentů se nemůžu zbavit dojmu provinčnosti a zaměnitelnosti, jenž mi Madgod řadí ke kapelám, které od sebe rozeznávám stěží. Můžete hledat chybu na mé straně a myslet si, že nemám smysl pro underground (přišlo mi nedávno do mailu něco v tom smyslu), ale takový už je stav věcí a lepší to nebude. Spíš naopak.