Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Na polské kapele Leash Eye mě nejvíc překvapilo to, že má svůj profil na metalové encyklopedii (ZDE), ačkoliv tam má spousta skutečně metalových kapel dveře zavřené, zatímco tihle týpci vůbec metal nehrají a jsou tam. Výhodou je samozřejmě skutečnost, že máte k dispozici poměrně pěkně zpracovanou historii kapely, vydaných desek a všech potřebných informací, kterými proto nebudu zdržovat v recenzi a případné zájemce odkážu právě tam. Pokud bych měl doporučit, čemu při studiu věnovat pozornost, bude to především celková tematika a s ní spojený vizuál kapely, který jde rovnou k věci, je přímočarý a naprosto nepřipouští dvojznačnost. Leash Eye mají rádi hard rock, symboliku amerického jihu a svým způsobem to pojímají dost za hranicí vkusu. V této chvíli nechci klíčovat, jestli je to projev jejich smyslu pro humor, nebo zda to myslí celé naprosto vážně. Nevím to a doufám v to první.

Za mě tenhle jejich koncept působí dost odstrašujícím způsobem a měl-li bych se rozhodovat ohledně poslechu či neposlechu aktuální desky Busy Nights Hazy Days čistě podle obálky, šel bych raději na pivo. Možná o to překvapivěji pak bude působit tvrzení, že jejích devět skladeb a slabých 40 minut není čistou ztrátou času a že i když to na nějaké vyloženě vřelé doporučení nevidím, úplně odrazovat vás nechci a skalní fanoušky žánru s jistou dávkou obezřetnosti snad i k poslechu pozvu.

Muzika Leash Eye má základ v čistokrevném hard rocku a jeho klasickém nástrojovém obsazení, a to včetně klávesových nástrojů s dominujícím zvukem napodobených Hammondek. Současně má správný rockový drajv, dobře poskládané skladby, kterým nechybí spád a energie. K tomu hodně hutný booster na kytaře, vícehlasé refrény včetně hostující Moniky Urlik v několika skladbách a přiměřeně zdatného hlavního vokalistu, bez kterého by v tomhle žánru žít jednoduše nešlo. Na první pohled to všechno vypadá strašně snadně a ono to opravdu tak snadné je – Leash Eye prostě posbírali žánrové rekvizity, rozestavili je do správných pozic a napsali k nim svůj příběh. Tisíc podobných už tady bylo před tím s něčím podobným a ono to funguje po tisící prvé. Taková je síla hard rocku.

Limity kromě jednoznačné nepůvodnosti jdou napříč celou kapelou, protože ačkoliv vše dohromady šlape vcelku slušně, v jednotlivostech nic zajímavého ke slyšení není. Zpěvák je dobrý, ale nikoliv výborný. Baskytarista hraje dostatečně hutně, ale Glenn Hughes to není, stejně jako kytarista sází spíš na hutnost než na snahu přiblížit se Joe Bonamassovi. Bicí mají trochu pleskavý a nepříjemný zvuk, což se místy ztrácí v návalu nadšení, ale místy nepříjemně ruší při poslechu. Ten ale ve svém důsledku nepředstavuje žádnou osobní oběť, protože míra nadhledu a jistota, s jakou kapela servíruje jednu skladbu za druhou, nepřipouští pochybnosti. Album prakticky nemá vyloženě slabé místo, drží si svůj standard od první do poslední skladby a jako celek mě upřímně překvapilo. Ne snad proto, že by bylo natolik skvělé, ale vzhledem k té příšerné obálce jsem se připravoval na nejhorší ... a to se rozhodně nekonalo.