Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Řecko miluju! Vím, píšu to všude a pořád. Tato horká končina rodí jeden hudební klenot za druhým. Sympatické je, že rodí stále. Na rozdíl od jejich půdy. Legendy extrémní hudby natáčí desky, které pořád svým způsobem mluví do dění na scéně. Jsou tu ale i jména nová, která přináší svěží vítr do zažitých pořádků. Mimo progresivní interprety zde mají i vášnivé maniaky, kteří nejen že pomáhají legendám znít stále moderně, ale následně ve svých kapelách starý styl rozvíjí se ctí, zahraný skvělým řemeslem a s bezmezným nadšením.

Hovořím o mladých muzikantech, které budete znát z Rotting Christ, Chaostar nebo Nightfall. Jména jako George Emmanuel, Stathis Ridis, Nick Vell nebo Marios Dupont už dávno nejsou neznámá. Své renomé si za roky působení na blackmetalové scéně budovali poctivě. Síly před časem spojili pod názvem  Lucifer's Child. Tři roky starý debut The Wiccan zaznamenal jistou odezvu, nicméně mohla být větší. Určité kouzlo totiž album mělo. Od jeho následovníka jsem nečekal nic jiného, než že se bude opět jednat o dobrý mazec, nic víc ani nic míň. The Order pokračuje tam, kde předchůdce skončil. Ke slyšení jsou ty samé postupy, ta samá energie z písní sálající. Je ovšem znát, že si za ty roky kluci spolu sedli. Protože The Order je kvalitativně o hodně výš než The Wiccan. Poslech novinky přináší mrazení v krvi a láká ke spokojeně vzteklému řevu a mlácení hlavou.

Osm skladeb hned od prvních tónů uhání v kvapíkovém tempu. Viva Morte je otvírák jako víno! Mix typicky řeckého blacku s deathovou řevnivostí drtí mozky posluchačů. Zkušenosti a schopnosti muzikantů tvoří z výplachu dobrý metalový extrém, kde si své místo najdou jak parádní vokály, tak kytarové harmonie. Tempo je rytmicky sporé, zaměřené na rychlost. Milovníci Rotting Christ, ale i Watain si mohou přijít na své. Jisté zvolnění a zakomponování retro progrese přináší titulní The Order. Skladba je stále energická, tak jak celá deska, ale mohutnými sbory poháněná a hymnickou atmosférou bojovného ducha připomíná Rotting Christ ještě víc než cokoliv jiného na albu. Sakise připomíná i Dupontův hlas. Ono by šlo šmahem  Lucifer's Child odsoudit pro revivalové tendence. Domovské kapely členů Luciferova dítěte jsou znát z každého cinknutí. Nějak mi to nejde. Skladby jsou opravdu vydařené. Víc než opisování z tvorby cítím vzdávání holdu a lásku ke kořenům.

Ostatně hned Fall of the Rebel Angels předchozí dojmy a pocity rozkládá a hází do jiného světla. Chlapi se zde rozparádili a do hodně old schoolového blacku vetkali progresivní nitky a klasický heavymetalový feeling. Kluci si hrají s detaily. Skladbám a desce všeobecně moc sluší tato umělecká rozmáchlost. Ani na chvíli není možné cítit únavu nebo prázdné místo. V každé vteřině se něco děje. Což podtrhuje i notně atmosférická, byť stále fest ostrá Through Fire We Burn. Tempo je groove i rozvolněné. Skladba graduje. Od úvodní hry si s náladou na akustické kytary si píseň bere citlivou práci s náladami. Dumont je schopen i melodického řevu. Rozjezd El Dragón přesně v duchu Fall of the Rebel Angels srovnává do latě blackový extrém i progresivně hardrockový nádech. Vše funguje v duchu Lucifer's Child. Je evidentní, že si kapela své místo nachází a daří se jí přitom znít přirozeně.

Black Heart se noří do trýznivého smutku, bez čertova sípání se ale neobejde. Haraya vrací na světlo razanci i odkaz k tomu, co dělají Watain. Rozloučení v podobě Siste Farvel ty Rotting Christ opět připomíná. Tatáž katarze na závěr alba, ty samé drásavé harmonie a vztekle ohnivý vokál přelévající se do mučivého křičení. Album pak končí doslova v agónii, která je tak nakažlivá, že si masochisticky dáte poslech znovu.

Předpokládám, že je jasné, že jsem z The Order nekriticky nadšený. Kriticky bych rád dodal, že zápory slyším zejména v mizivé originalitě, což u muzikantů formátu členů  Lucifer's Child opravdu chápu jako záměr a poctu svým kořenům. Jinou výtku pro The Order vskutku nemám. A protože jsem se chtěl určité předpojatosti vyhnout, s recenzí jsem si dal na čas. Písničky na desce jsou nesmírně zábavné, hudebně pestré a pěvecky stylově ďábelské. Myslím, že nikdo bez výjimky nečeká od podobných nahrávek stylotvorné tendence a bůhvíco jiného nereálného. Jedná se čistě o vášeň a radost. Je to málo nebo přesně to pravé?