Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Koncem minulého roku jsem recenzoval Riverside, teď přišel čas i na plnohodnotnou one-man show pana Dudy, a to Lunatic Soul. Vzal jsem si to na starost cíleně, protože jsem to chtěl podat jako kompletní pohled na tvorbu tohoto kreativce, který o sobě v pravidelných intervalech dává znát. A slyšet. Lunatic Soul je skutečně Mariuszova "šílená duše", čistě sólový počin, ve kterém je pánem všech nástrojů a dělá si tam prakticky cokoli se mu zlíbí. Z pozice člověka, který už lecos naposlouchal, musím říci, že naprostá umělecká svoboda přináší hodně často plody nevídané chuti, zároveň ale autorovi do věci vlatsně nikdo nekecá a on může postupně ztratit zpětnou vazbu nad tím, zda ještě tvoří věci nějakým způsobem posluchači přínosné. Under the Fragmented Sky je deskou, která vlastně odpovídá na to, jak moc Mariusz ještě dělá muziku zajímavou.

Tak jako se mi moc nelíbil poslední aktuální počin Riverside, podobným způsobem se mi nelíbí ani nová deska od Lunatic Soul. U Riverside je to ale jiná věc, tam to beru jako první znatelně slabší album (i přes veškeré jeho kvality). Projekt Lunatic Soul není hvězdnou dráhou plnou skvělých zářezů, hodných zapamatování. Naopak, již druhá věc z roku 2010 s prostou dvojkou ve znaku byla poměrně dost slabá, nejinak tomu bylo u většiny pokračovatelů (výjimky byly, ale spíše než celkově silné desky se jednalo o uzajímavé kompozice v jednotlivých albech). Duda je skvělý v barevném pojetí své muziky. To bez debat. Největší slabinou projektu Lunatic Soul je to, že udělal první desku tak geniální, že se od té doby prakticky nedá překonat. Barvitou, plnou skvělých cizokrajných aranží, nádechu dálav, ozvěn smrti. Cítím z ní skutečnou temnotu na prahu posledních minut života; je to album tak temné, až z toho mrazí. I přes to všechno, že to příběhově dopadne dobře. Kam se postupně Mariusz posunul? Udělal z tohoto projektu vlastně postupným vývojem takovou "light" verzi původního konceptu. Nejde už tak do hloubky, kompozice se stále snaží být barvité a cizokrajné, není to ale ono. Příkladů bych mohl sázet mnoho, poslechněte si celou diskografii, jako jsem to před recenzí udělal já. A ještě dvakrát dokola.

Under the Fragmented Sky je deskou plnou temnoty, ale i lehké progresivně - rockové přitažlivosti. Elektroniky je opět dostatek, bezpochyby nejlepším rytmem je podkres druhé Trials, asi nejlepší je titulní věc Under the Fragmented Sky. Duda nadále kombinuje elektronické smyčky a živou produkci, v čemž je výborný, ne vždy je to ale dostatečně silný nosný motiv. Klasikou je šestá Rinsing the Night, kde neustále frčí vyhrávka založená na akustickém nástroji, okolo se tvoří atmosféra. Řekl bych, Dudova klasika - jeden živý nástroj (nejlépe baskytara nebo akustika přes pedál), klávesy, živé i neživé rytmy okolo. Do zpěvu se opět moc nepouští, ačkoli jeho vokály lze zachytit jako jednou z vrstev atmosféry, kdy vrství plochy na sebe. Jeho tvorba touto deskou nikam nepokročila, stejně jako u minulé desky (Fractured, vydána v roce 2017). Obě tyto desky jsou ovlivněny zajisté i smrtí kytaristy z Riverside, na žádné z nich to ale nezanechalo nějakou silnější stopu a žádná není vázaná nějakým strhujícím konceptem o smrti. Nic, z čeho by Mariusz udělal veledílo a stejně jako u posledních Riverside jeho kreativita lehce stagnuje, deska plyne příjemným způsobem, nápady jsou ale naředěny.

Vlastně si nejsem jist, zda by měl tento projekt rok co rok přiživovat. Když si poslechnu Walking on a Flashlight Beam z roku 2014, pak si zase říkám, že kvůli těmto výjimečným perlám to stojí za to si počkat. V současné době je Lunatic Soul zajímavý tím, že si v něm Duda nadále realizuje boční tvorbu, nápady a věci, které by jinde neuplatnil. A že si na tom prakticky vše dělá sám. Tomuto principu naprosto rozumím, jsem jako posluchač obohacen, leč hodnotit nijak zvlášť vysoko nehodlám. Deska i po desátém poslechu prošumí a nezanechá nijak silný dojem. Ani zvlášť opojný.