Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Celkem bych se divil, kdybych po posledních recenzovaných albech najednou začal hlásat lásku a mír celému světu. Ne, nebude tomu ani dnes. Také zvláštní dvouhlavé těleso (Dolch) patří pod zem. Do starých, haraburdím zaházených uliček, kam se normální jedinec po setmění neodváží vyrazit pro brambory, či sklenku meruňkové marmelády. Všude je pustoprázdno, jen z jedné spoře osvícené místnosti se ozývá efekty poháněná hudba na pomezí gothic rocku, elektroniky, post blacku a všeho zvráceného ve jménu stínů, sklepních nedorozumění a tvarování tmy do jedné gumové kuličky na hraní.

(Dolch) chvílemi zní jako odvážnější Chelsea Wolfe, která se do podobně ruchy ztrápených míst stejně sama řítí. Tedy spíš nakračuje. Jemný ženský vokál, spousta těžkých traumat na duši, tíha tmy a depresí. Funguje to, tuhle pocitově negativní atmosféru umí kapela skvěle navodit. Je to experimentálně rocková duchařina, v rakev se obracející pohledy všech zúčastněných, prst na puse a na stropě bezvládné tělo zavěšené v sítích. Z děr ve zdech se ozývá esoterický šum, křivící se zmutovaná proradnost, ale taky pár legrácek, které ukazují, že není nutné brát se moc vážně...

(Dolch) je dvojice z Německa, jenž před necelými třemi lety zaujala nahrávkou I & II. I na novince nabízí hned několik jízlivých pobídnutí a ukázek, že v kapele tříme talent a kreativita. Schopnost probudit noc, dodat jí punc vznešenosti, byť prohnané dusivým stiskem špíny. Nevadí, je to tam a umí to být mocné. A to se cení. Ovšem, je tu i pár volovinek, které lze v dobrém i špatném jen přeskočit a myslet si o nich svoje.

Třetí díl obskurností vyhrkne na svět hned sedm skladeb, ale ve skutečnosti je album nabízí jen čtyři. Úvodní předmluvu s přáním pěkného poslechu střídá intro (tedy vlastně intro číslo dvě) a skladba číslo šest (Track Six) je jen pozpátku puštěný záznam hlasu. Trochu satanismu, trochu humoru, trochu blbost. Pro mě osobně jen zbytečnost, kterou bych ve všech třech případech úplně vypustil a pověnoval se víc tvorbě jako takové. Čtyři songy je dost málo. Sranda může být, ale ne na úkor devalvace nahrávky.

Ty čtyři skladby samy o sobě mají své charisma, i když poslední z nich, do nekonečna natažená drone pitva tmy 100 000 Days, mohla být kratší a tím pádem smysluplnější. Rozladění není možná to správné slovo, co v souvislosti s touto deskou použít. Je to spíš nenaplněné očekávání něčeho, co mohlo přijít, ale kapela to po cestě sama zabila. (Dolch) na to mají, ale jako by se jim nechtělo to dokázat. Ale každému dle jeho chuti. Někdo může namítnout, že se vtípky povedly a desku hezky ozvláštnily. Já si však zůstanu u svého brblání pod vousy a dojmu zprzněné cesty k dokonalosti. Jsem už holt starší týpek.