Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Přiznám se, že jsem letitý a naprosto oddaný fanoušek všeho dění okolo frontmana Andyho Schmidta alias Vurtoxe. Na jeho kapelu jsem narazil s přelomovou deskou Gloria a postupně se dostal dál, do minulosti a k tomu, na čem tato banda začínala. Disillusion tady jsou už od roku 1994, začínali tedy ve zlatých metalových devadesátkách, kdy vznikaly ty nejlepší a zdaleka nejodvážnější kusy. A teď je tu po slušných třinácti letech třetí deska, od které lze čekat cokoli. Mistři proměn, kteří za svou opravdu letitou existenci stihli skutečně jen dvě desky, to se svým návratem neměli jednoduché. Ta očekávání musela být až nereálná a jak se s odstupem času dozvídám, opravdu ne každý je ze třetí desky nadšený. To máte tak, když jednou nahrajete něco, jako byla Gloria a svou kariéru začnete na špičkové melo-deathové desce, jen těžko se dá navazovat. A jen těžko se dá vůbec po tak dlouhé nečinnosti vzpamatovat a vrátit se na pódia.

Byl jsem po celých těch třináct let tím, kdo čekal. Nikdy jsem se nesmířil s tím, že by to Andy vzdal. Po mnoho let to skutečně vypadalo, že je konec a že experimentální rovina odvážné Gloria kapelu rozdělila. Z původní sestavy se nějaké dva roky nazpět probudil Andy, postupně se obklopil novou krví a znovuzrození Disillusion začali koncertovat. A že to byl zápřah jako bejk, den co den jsem sledoval nárůst jejich aktivity a užasl, jak to kapela dává a sehrává se s neuvěřitelným nasazením. Připomenulo mi to jejich minulost, kdy první regulérní „velkou desku“ vydali až po deseti letech sehrávání. Tohle je prostě zjevně Andyho styl, nic neponechat náhodě a pilovat to, sehrávat se skoro poslepu, objevit společně určitou kompatibilní chemii. A tu Andy a spol. našli i potřetí.

The Liberation je deskou, u které bylo už zpočátku jasné, že to nebude mít jednoduché. Velká část fans chtěla po kapele jasnou návaznost na prvotinu, geniální Glorii mnoho z nich naopak dodnes odmítá. Kapele bylo jasné, že nemohou tuhle vlnu ignorovat a zároveň dobře věděli, kolik lidí zbožňuje jejich experimentální vlnu. Chápu obě strany. Disillusion to vzali po svém a začali fans přehrávat skladby z Glorie naživo, vypíchli ten znatelný deathový základ, který lidé pod nánosem aranží možná až tak nepostřehli. Andy se nikdy nevzdálil tomu, na čem kapela začínala (co třeba nájezd ve skladbě Avalanche?), na Glorii to ale celé pojali jako experimentální podobu toho jistého stylu. A dodnes nepřekonatelně.

První singl Alea prohučel ve zlomovém roce 2016 ušima a všichni věděli, že tahle kapela bude mít svůj návrat velký. A pro většinu bylo vůbec velké překvapení, že kapela stále existuje. Myslím si, že i kapela velkých desek nemá nikde zaručenu nesmrtelnou existenci, spíše naopak. A Disillusion tenkrát asi podrazila nohy jejich odvaha. Jak krásný je to paradox.

Rok 2017, oznámení prací na třetí desce. Andy se zavírá kdesi v České republice (!!!) v chatce a po tři týdny maká na novém materiálu. Zbytek kapely hledá finanční podporu přes Patreon s tím, že se poměrně slušně daří desku zafinancovat (náklady pokryty během dvou dnů). Rok vzniká deska, mění se sestava, nic nebrání vydání desky. Od věci není ani podpis s Prophecy Productions.

Rád bych vám představil velmi zajímavou sponzorskou platformu, spojenou se vznikem této desky. Patreon je moderní sponzorské řešení dokonale spojené s touto internetovou dobou, kdy si kapela může pomoci "k prosperitě a svobodě" sama. Příspěvková platforma, kterou původně především používali YouTubeři či komiksoví tvůrci. Patreon funguje na bázi libovolně vysokých příspěvků, které lze kdykoli zrušit. Stáváte se tím svým způsobem "patronem" a spoluúčastníkem určitého vývoje díla. V rámci kapel, kterým tím můžete i zafinancovat desku, je to hodně zajímavý nástroj. Kapela může chytře svým "patronům" otevírat dvěře tam, kam jiní nemohou. Odměna pro ty, kteří jsou součástí jejich tvorby. Takto dnes funguje mnoho kapel, tato platforma není jediná, která dnes financuje kapelám desky nebo turné.

Deska, s jakou se Disillusion vrátili zpět na scénu, není pro každé ucho. Pojí do sebe dozvuky Tolkienovské prvotiny Back to Times of Splendor s novými postupy, jaké jsme u kapely nikdy neslyšeli. Pryč jsou experimenty z Glorie, což je jistě pro mnoho fans zklamáním, kapela ale pouze neopakuje zajeté postupy. Však tady mluvíme o kapele, která nezná ustrnutí na místě. The Liberation je sebevědomou deskou, jejíž otvírák nám odvážně naservíruje dvanácti-minutový track. Je to věc, na které se vystřídají všechny jejich novodobé tváře a přitom ani na chvíli nejde říci, že bychom netušili, koho to posloucháme. Ten kytarový rukopis, košatý a neustále melodický, každou chvíli nějaká linka, co vleze do palice. Postupné budování atmosféry, mrazivá pole, úlomky ledu, ostrý vítr mezi skalami. A slyšíte ten hlas? To je samotný vypravěč. Andy se za tu dobu obstojně vyzpíval a teď zní jako kombinace Ihsahna a Åkerfeldta. A to se jeho zpěvu mimochodem v době Glorie jistá nablblá kritika posmívala, že jeho hlas je často na efektech, aby zakryl výrazně špatný pěvecký projev. Už tenkrát mu to pělo výborně, stačilo vyklepat z kušny předsudky a skutečně poslouchat.

Dost už řečí, pojďme se na to podívat, pěkně skladbu po skladbě.

In Waking Hours, intro plné vzestupného nájezdu a očekávání. 

Wintertide je epický kus a nejlepší otvírák, jakým tohle celé mohlo začít. A je to fakt mrazivé. Výborná prostřední disharmonická část, nádherný kytarový motiv skladby, který se neustále vrací. První „Opeth momenty“ alba.

The Great Unknown na ploše necelých šesti minut zpočátku ostře kope, ale byla to paradoxně singlovka, která má v kontrastu k úderným pasážím velký sborový refrén. To, co se ale začne po druhé minutě dít, ten zlom, zvolnění, to začíná být další prostor pro jinou tvář desky. Nové, netušené obzory kapely, nazval bych to „hloubka“ desky. Zase ten odér Opeth, Pink Floyd, vybrnkávačka, velmi citlivě zvolený nástup baskytary a bicích. Skvělá práce s hlasových echem, zpočátku utlumený a matoucí kytarový nájezd, který postupně vrátí skladbu zpět do úderného rytmu a velkého chorálu. Je to skladba, u které bych dle jejího nástupu tento vrchol nečekal. A je to přirozené, žádná skřípající křeč.

A Shimmer in the Darkest Sea začíná vzdáleným chorálem, který rozvine hlavní melodický motiv. Zvláštní, melancholická skladba, která se neustále drží středního tempa a působí jako takový nástup do další části desky. Dalo by se to označit jako ticho před bouří. Pro Disillusion netypická skladba, první svého druhu (ačkoli takové to vyčkávání a zvolnění před velkou epickou věcí bylo na první desce pod názvem A Day By The Lake).

The Liberation začne přesně tím nájezdem, jaký byl očekáván a postupně rozevře své náručí až na plochu bezmála dvanácti minut. Ostré pasáže střídají ty klidnější, prostředek skladby je hodně příjemný, tohle je asi nejsilnější zbraň současné tváře Disillusion. Kapele neskutečně sedí právě to, co mnoha jiným nejde. A to vytvářet úžasné přechody mezi klidem a syrovou metalovou rubanicí. Je to přirozené, obklopené aranžemi, co podporují atmosféru a rozvíjí / podporují motiv. Skladba má příjemný refrén, přesto je její vrchol jinde.

Time to Let Go je intenzivní skladba, která je totální hitovou záležitostí a téměř nepoleví, přesto je tam opět pro nádherný kontrast zvolnění a klasický návrat. Je to velká skladba, ne však svou stopáží, ale potenciálem. Na ploše necelých šesti minut se toho stane opravdu hodně. Hra cello (Christoph Schenker) versus kytara, velmi zajímavá volba, kterou bych tam vlastně vůbec nečekal. Vše už postupně míří k poslednímu kusu.

The Mountain je druhá nejdelší věc a zároveň zavírák, náležitě rozmáchlý. Poctivě buduje atmosféru, velmi slušná práce s aranžemi, další mrazivý vítr a šepot všude kolem. Birgit Horn okolo páté minuty se sólem na trumpetu a jsme svědky vyvrcholení příběhu, který je obklopen sněhem a mrazem. Tohle není klasická metalová skladba, tohle je budování atmosféry a dokonalá práce s aranžemi. Skutečná metalová práce začíná až s osmou minutou a vše končí prolínáním zpěvů, jistou katarzí, koncem cesty.

Co říci o desce závěrem? Že to je poctivá práce, na které kapela makala celý rok a je na ní znát, že ten návrat na scénu hodně dobře promysleli. Ta muzika je výborná, opět jiná, opět strhující a s novými vlivy. Já, jako věrný fanoušek kapely, nemohu chtít ani víc, než co jsem dostal. Gloria byla sice jen jedna, na druhou stranu existence Disillusion mi na ní nestojí a nepadá. S novým materiálem nový pohled na věc, novou kapelu, nové výzvy. Pokud si opět nebudeme muset počkat dalších třináct let, což si už nemyslím, těším se na další tváři Andyho a jeho společníků.